Obvyklé představě partyzánského boje, jako aktivit malých vojenských formací, se vymyká osvobozenecký boj, který probíhal na území Jugoslávie v době druhé světové války.

Zde byli partyzáni schopni vybojovat i velké bitvy. Měli i vlastní námořnictvo. Operovali na souši i na moři. Zajali dokonce i ponorku.

Příběh ocelového podmořského dravce začíná v roce 1944, kdy italské námořnictvo nasadilo do bojů proti komunistickým partyzánům maršála Tita i miniponorku CB-20. Tu však partyzáni v roce 1945 zajali v přístavu Pula.

Jaký byl její další osud?

Malá, ale šikovná

Původně italská miniponorka sloužila v jugoslávském námořnictvu až do roku 1957, kdy byla vyřazena. Jako pozoruhodná technická a historická památka však unikla sešrotování a stala se exponátem v muzeu v Záhřebu. V novém miléniu prošla ponorka rozsáhlou rekonstrukcí.

Zajímavostí je, že tato miniponorka byla vyprojektována firmou Caproni, která byla samozřejmě proslulá jako výrobce letadel. Její velikost umožňovala i přepravu po železnici. Posádku tvořili čtyři muži.

Výzbroj malé, ale šikovné ponorky o délce 15 a šířce 3 metry zahrnovala torpéda nebo námořní miny.

Štafeta na Brijuni

Ponorka po válce sloužila pro výcvik jednotek, které měly odhalit nepřátelské ponorné čluny v jugoslávských vodách. A vedla si velmi dobře!

Údajně byla pod vodou tak obtížně detekovatelná, že musela její posádka vypouštět záměrně vzduchové bubliny, aby hlídkujícím člunům na hladině alespoň trochu naznačila svoji polohu. Dokázala se potopit do hloubky 55 metrů. V jednom případě se stala i účastníkem štafety.

Jaké? Jednalo se o tradici pozdravů k narozeninám maršála Tita. Protože jsou ostrovy Brijuni, sídlo, kde Tito rád pobýval, nedaleko Puly, vezla se jednou zdravice pro maršála pod vodou, a to na palubě bývalé partyzánské ponorky z druhé světové války.