Jedním z prvních architektů, které Tomáš Baťa pozval do Zlína, byl Jan Kotěra (1871–1923). Ten zde navrhl slavnou dělnickou kolonii Letná, nejprve s mansardovými a později s rovnými střechami.
Domky v koloniích mívaly původně omítku, ale později se přešlo na spárované zdivo, tak typické pro Zlín.
Kromě toho Kotěra projektoval vilu Tomáše Bati, která vznikala mezi roky 1909 a 1911. Zahrada kolem ní bývala plná altánů a promenád, které ji spojovaly se samotnou obuvní továrnou.
Bohužel, komunisté tento zajímavý nápad zničili tím, že přes zahradu postavili frekventovanou silnici…
Jak se rozvíjelo Baťovo podnikání, jeho podnik potřeboval stále náročnější stavby. První výrobna obuvi z roku 1894 byla ještě velmi skromná. O 12 let později roste ve Zlíně Baťova tovární budova, která má ještě dřevěné stropy.
Symbolem nového Zlína jsou však moderní skeletové budovy se základním dispozičním modulem o rozměrech 6,15 x 6,15 metru.
Právě taková je konstruktivistická stavba správní budovy společnosti Baťa z roku 1938. Jejím autorem byl významný architekt Vladimír Karfík (1901–1996).
Vždyť Karfík studoval u takových architektonických veličin, jako byl Le Corbusier (1887–1965) nebo Frank Lloyd Wright (1867–1959).
Právě při studiu v USA si jej všiml Tomáš Baťa a později jej ve svých zlínských ateliérech zaměstnal.
Kromě správní budovy, které se díky „pořadovému“ číslu baťovských staveb říká také jedenadvacítka, projektoval i společenský dům, který se později proměnil na hotel Moskva.
Správní budova, šestnáctipatrový zlínský mrakodrap byl se svou výškou 77,5 metru nejvyšší stavbou v meziválečném Československu a druhou nejvyšší stavbou v Evropě.
Ale to zdaleka nebylo vše, čím tento dům byl ve své době unikátní. Byl kupříkladu kompletně klimatizován.
Pro mytí oken byla na vrcholu budovy postavena kolejnicová římsa, na kterou byl zavěšen manipulační vozík, který se dokázal po fasádě stavby pohybovat pod úhlem 45 stupňů.
Nosným systémem mrakodrapu je železobetonový skelet s charakteristickými válcovými sloupy, které jsou spirálovitě armované, a dole jsou eliptické, aby optimálně roznášely horizontální zatížení.
Pro betonáž sloupů a stropů bylo použito standardní ocelové bednění. Betonové konstrukce včetně sloupů jsou omítnuty škrabanou omítkou.
Samotný skelet vznikl během 160 dní a na jeho stavbě se podílelo 40 pracovníků různých profesí. Materiál na stavbu byl dovezen v 3800 vagonech, takže by zabral celou polovinu zaoceánského tankeru.
Suterén budovy obsahoval ústřední firemní archiv, strojovnu, elektrorozvodnu, dále sklady a dvě telefonní ústředny. Jedna telefonní ústředna byla automatická a sloužila k vnitřní komunikaci mezi 3500 zaměstnanci.
Druhá, ruční, byla určena pro meziměstské telefonní hovory. V přízemí se pak nacházela rozsáhlá komunikační hala.
Na 1. až 14. podlaží jsou velkoprostorové kanceláře dimenzované pro 200 pracovníků na jedno patro. Osmé patro bylo vyhrazeno pro vedení firmy. Kanceláře zde měli také ředitelé jednotlivých sekcí.
Do 15. etáže byl situován sál pro konference nebo předvádění výrobků. O patro výš byla střešní vyhlídková zahrada s květinovými záhony a fontánou. Nejvyšší patro je jen nástavbou se strojovnou klimatizace, dílnami pro údržbáře a vodními rezervoáry.
Na dámy se příliš nemyslelo, zatímco pánové si na toaletu mohli odskočit v každém poschodí, ženy pouze ve druhém a v devátém patře.
Jedenadvacítka se nejvíce proslavila svou ředitelskou kanceláří, která se dokázala vznášet. Kancelář o rozměrech 6×6 metrů byla v podstatě výtahem, jezdícím rychlostí 0,75 metru za vteřinu.
Nechybí zde umyvadlo s přívodem teplé i studené vody nebo telefon, bez kterého se žádný ředitel neobejde. Místnost je elektricky klimatizovaná jednotkou umístěnou na stropě kanceláře a teplota zde tak kolísá mezi 18 až 25 °C.
Jan Antonín Baťa měl k dispozici ovládací panel, a tak mohl svou kanceláří jezdit z patra do patra a prosklenými stěnami sledovat, jak jeho podřízení pracují. V obřích kancelářích pracovalo 200 úředníků a Baťovu čipernému oku nic neuniklo. Inu, kamerový systém tehdy ještě k dispozici nebyl.
„Aby naši dělníci dobře pracovali, musí i dobře bydlet,“ razí Baťové jednu ze svých zásad. V roce 1935 byla vypsána soutěž na typizovaný rodinný dům.
Členem poroty, která projekty posuzovala, byl i jeden z nejslavnějších architektů a urbanistů historie Le Corbusier, nebo třeba autor pražského paláce Adria či Husova sboru na Vinohradech Pavel Janák (1882–1956).
Baťovi dělníci byli původem venkované z okolních valašských kopců, takže přestěhování do řadových kolonií, typických svou cihlovou červení, bylo pro leckteré z nich šokem.
V koloniích platil přísný zákaz chování domácích zvířat nebo výsadby ovocných stromků, nad čímž bděly namátkové kontroly.
Ty také hlídaly, zda obyvatelé Baťových domků, zvyklí na život v jedné místnosti, skutečně využívají všechny místnosti v domě, či je třeba nepronajímají. A každou neděli chodila kolonií komise a kontrolovala, zda jsou předzahrádky u domků správně upravené.
Dnes je situace s Baťovými domky, prohlášenými za památky, trochu problematická. Sám Jan Antonín Baťa se nechal slyšet, že tyto stavby tu nejsou proto, aby přežívaly staletí.
Při jejich výstavbě nebyla používána nijak drahá technologie a stavělo se za pokud možno co největších úspor. Místní infrastruktura není zcela ideální, komunikace jsou úzké, což přináší trable třeba při odvozu odpadu nebo hasičům a záchranářům.
Baťové se na tváři Zlína podepsali významněji než kdokoliv jiný. Jeden z přizvaných architektů, František Lydie Gahura (1891–1958), popisoval, jak ve své práci postupovali:
„Snažili jsme se od počátků výstavby města, aby stylově vyrůstalo organicky z průmyslové architektury, jako nové formy k vyjádření architektova názoru na práci a život průmyslového města. Vliv na obraz Zlína má průmyslový objekt, tedy tovární budova.
Ta jest hlavním motivem zlínské architektury. Tento motiv se opakuje v různých variacích i u ostatních budov sloužících veřejným účelům, u škol, internátů, společenského domu, sociálně zdravotního ústavu a jiných.“
Baťa vycházel z jednoduché premisy: dobré prostředí zvyšuje pracovníkovu výkonnost. Proto je Zlín po urbanistické stránce koncipován jako zahradní město. Tato koncepce je později využita při stavbě Baťových filiálek po celém světě.
