Skip to content

Osudy čtyřnohého přítele člověka: Považovali ve starém Řecku psa za chátru?

Pravěcí lidé sedí kolem ohniště. Hodují na upečeném mamutovi. Zuby trhají šťavnaté kusy masa. Olizují se, pečínka jim chutná. Okousané kosti házejí za sebe. Nasyceni odcházejí do jeskyně. Smečka vlků vyčkává v povzdálí. Teprve když nastane naprostý klid, vrhne se na lákavou hostinu.

Odborníci se ve 20. století přeli, zda pes skutečně pochází z vlka. Německý zoolog Konrad Lorenz (1903-1989), zakladatel etologie (věda o chování zvířat), se domnívá, že předkem psa může být šakal. Jiní odborníci dávali přednost kojotovi, ale genetické průzkumy nalezených kosterních pozůstatků potvrdily, že předchůdcem psa je skutečně vlk. Důkazy jeho ochočení jsou staré čtrnáct tisíc let. Psa si člověk nepodrobuje násilím, mezi oběma postupně vzniká důvěrný vztah. Nikde nenalezneme skalní rytiny zobrazující střet člověka se psem. Pes je užitečným pomocníkem, který hlídá, nosí náklad, táhne, honí, loví i bojuje. Proto se pračlověk snažil rozvíjet jeho nejužitečnější povahové vlastnosti. Zároveň s tím se měnila i stavba psího těla, barva, délka a kvalita srsti, zkracoval se čenich. Také chování se vyvíjelo, například předkové psa neštěkali, jenom vyli.

Ve švédském Almeö byla nalezena 9300 let stará neolitická kostra psa.

Šest druhů psů
V době kamenné a bronzové existuje v Evropě celkem už šest druhů psů, kteří jsou předky dnešních psích ras (v současnosti známe asi 400 plemen psů). Temperamentní a ostrý Canis familiaris palustris rutimer (pes bažinný) žil v období 10 000 let př. n. l. a byl menší velikosti. Je předkem špiců, pinčů, teriérů a kníračů. Canis familiaris intermedires (pes popelištní) se vyskytoval v době lidu popelištních polí. Byl středně velký a jeho úkolem bylo především hlídat stáda a sídliště. Vyvinuli se z něho bladhoundi, jezevčíci, retrievři, ohaři, pudlové a pekinézové. Potomci Canis familiaris Inostranzewi (podle ruského objevitele) jsou severští tažní a eskymáčtí psi. Ze svých vlčích předků si ponechali některé společné vlastnosti, například odolnost nepříznivým podmínkám a obrovskou výdrž.

Předkem psa je vlk, z něj se vyvinula celá řada ras,

Canis familiaris decumanus, předchůdce dog, byl robustní. Některá jeho plemena se od antických dob téměř nezměnila. V mladší době kamenné se vyskytoval i Canis familiaris leineri, pravděpodobně předek chrtů. Původ chrtů je dodnes záhadou, jako jediní psi výrazně připomínají šakala. Nejmladší Canis familiaris matris optimae (pes bronzový) se objevil v Evropě jako doprovod karavan 4–5 000 let př. n. l. Byl středně velký a měl špičatý čenich. Je praotcem ovčáckých psů.

Stavba psího těla se vyvíjela postupně až do dnešního stadia.

Radí náčelníkovi
Pes se stává pro člověka nepostradatelným. V některých zemích se dokonce vytvořil jeho kult. Na stěnách hrobek egyptských faraonů nacházíme vyobrazeného psa. Řecký historik Herodotos (484-425 let př.n.l.) popisuje, že po úmrtí psa byl v egyptské domácnosti vyhlášen smutek. Obyvatelé domu si holili hlavu a drželi půst. Tělo psa bylo nabalzamováno a pohřbeno na psím hřbitově. Často je pes ochráncem duše při její pouti do říše zemřelých. V Mezopotámii je to čtyřoký pes, v řecké mytologii Cerberus, podsvětní pes se třemi hlavami, hady ovinutými kolem šíje a ocasem zakončeným dračí hlavou. Také egyptský bůh podsvětí Anubis má hlavu psa. Úcta k psům je patrná i u dávných etiopských kmenů. Korunovaný psí král byl poradcem náčelníka a jeho chování rozhodovalo při audiencích. Štěkání znamenalo: „Zamítněte jeho žádost.“ Olíznutí ruky: „Prokažte mu náležité pocty.“ Vrčení nebo zlostné štěkání: „Zkraťte ho o hlavu.“

Současná doga – mastif, jejím předchůdcem se stal Canis familiaris decumanus.

Canis znamená chátra
Ve starověkém Řecku se postavení psa vyvíjí. Ve svatyni boha Asclepia chovali Řekové posvátné psy. Jejich olíznutí uzdravovalo nemocné. Později se psi stali opovrhovanými tvory. Jejich velkým nepřítelem byl Hippokrates, který tvrdil, že v srpnu, kdy současně vychází Slunce a souhvězdí Malého psa, zabraňují uzdravení nemocných. Hippokratovy sochy mají po boku psa symbolizujícího vzteklost. V této době vzniká výraz caniculum (psí, ošklivé dny). Po pádu Římské říše roku 476 n.l. byla celá Evropa naruby. Po jejím území se potulovali nejenom barbaři, ale také toulaví psi. Podle bídy, kterou zakoušeli, se od slova „canis“ odvozuje „canaile“ – chátra. Psi byli považováni za nejhorší spodinu.

Foto: wikipedia.org, pixabay.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …