Rudé cákance krve zbarvují bílý písek. O kus dál leží ruka – ještě svírá kopí. Chroptění umírajícího pomalu odeznívá. Je konec – a dav jásá. Není to ale fascinace smrtí – ta je tak běžná, že o náhodné mrtvé jen málokdo zavadí pohledem. Je to fascinace odvahou.
Brutalitou. Exotikou. Ve starověkém Římu není lepší reality show než gladiátorských zápasů!
Kdy začíná éra gladiátorských her? Někteří tvrdí, že za dob Etrusků, jiní je situují do předřímské Kampánie, a nejnovější výzkumy sledují stopy až do Řecka.
Ať tak či onak, jeden z prvních významnějších záznamů je spojen se smrtí konzula Publiua Licinia Crassa (asi 240–183 př.n.l.). Když zesnulého vyprovodí průvod a jsou učiněny oběti bohům, přichází na řadu pohřební slavnosti.
Tři dny v písku arény krvácí gladiátoři. „Najali jsme jich sto dvacet, ať je to pořádná podívaná,“ sdělují pozůstalí. „A každý, kdo přijde, dostane maso z obětin!“ Další zvyk, který se propíše do konání gladiátorských her.
O sto let později jsou hry už natolik běžné, že historikům nestojí za to špinit papír a zmiňují už jenom ty největší.

Pecunia non refert: Na penězích nezáleží
Hry jsou extravagantně drahé, ale o to víc oblíbené. Cena kvalitních gladiátorů stoupá a pro jejich majitele a trenéry se stávají skutečným byznysem. Kdo chce v Římě něco znamenat, má vlastní bojovníky. A ze zábavy se stává politikum.
Třeba Gaius Julius Caesar (100–44 př.n.l.) se v počátku své kariéry topí v dluzích. Přesto uspořádá hry, kterých se účastní přes šest stovek bojovníků! „Je to pohřební slavnost za mého otce,“ vysvětluje. Co na tom, že ten je už dvacet let mrtvý. Oblibu u římského lidu potřebuje nasbírat hned.

Na samotném vrcholu
Jak republika roste, roste i význam a oblíbenost her. Konají se po celé zemi, počty zápasníků dosahují stovek. Po divokém období, kdy si každý dělá, co chce, vezme věci pevně do rukou císař Augustus (63 př.n.l.– 14).
Nechá vydat zákon, který hry formalizuje jako občanskou i náboženskou povinnost. A aby zamezil korupci, omezí počet bojujících i maximální částku, kterou je možné za hry utratit.
Ale zákon nevydrží dlouho a řada císařů pro své potěšení utratí za hry neslýchané bohatství. Když císař Traianus (53-117) zvítězí na Dáky, oslavy trvají přes sto dní, v aréně bojují desetitisíce mužů a usmrceno je 11 tisíc zvířat!

Ježíš by nezabíjel
Úpadek her přichází postupně. Nejprve za to může prázdná císařská peněženka, kterou se v pozdním období nedaří naplnit. A jednak je to i vliv nového náboženství. Ve čtvrtém století jsou hry zakázány, protože se neslučují s křesťanskou morálkou.
Zákazy se dost opakují a to znamená jediné: lidé se nechtějí oblíbené zábavy vzdát. Ale když do věčného města vpadnou barbaři a Římská říše zaniká, s mnoha jinými věcmi mizí i gladiátorské hry.