V té mlhavé červnové noci roku 1942 se na pobřeží Long Islandu, poblíž letoviska Amagansett, vylodí čtveřice mužů v německých uniformách. V dunách se převléknou do civilu a pak do písku společně zahrabou několik beden s výbušninami. První fázi operace Pastorius tím mají úspěšně za sebou.

Její poslání vychází z rozkazu samotného Adolfa Hitlera (1889–1945). Ten na jaře roku 1942, nedlouho poté, co nacisté vyhlásí USA válku, dává zelenou sérii teroristických útoků.

Mají Spojené státy americké srazit na kolena, vnést strach do srdcí všech obyvatel, kteří mají za to, že se jich válka někde za Atlantikem netýká.

Do povětří mají vyletět klíčové továrny, elektrárny, železnice, obchodní domy, průplavy a zdymadla na řece Ohio, newyorský vodovodní systém nebo most Hell Gate.

Ještě o mně uslyšíš!

Ke splnění úkolu vybere abwehr (Německá vojenská zpravodajská služba) osmičku mužů, které spojuje oddanost třetí říši a dřívější pobyt v USA. Dva z nich mají dokonce americké občanství.

Na statku u jezera Quenzsee jsou několik týdnů cvičeni v používání výbušnin, zápalných šňůr, časovacích zařízení a v jiných praktických činnostech.

Pak jsou rozděleni na dvě skupiny, vybaveni výbušným arzenálem a dalšími věcmi a ve dvou ponorkách přeplaveni přes Atlantik.

V první čtveřici sabotérů velí George John Dasch (1903–1992), klíčová postava celého příběhu, sobecký egoista a ukázkový příklad člověka s nesplněnými ambicemi. Krátce po půlnoci 13. června 1942 se se svými muži vylodí na pobřeží Long Islandu.

Ihned se dávají do práce. V husté mlze, která ten den halí pláž, zakopou do písku několik velkých beden s výbušninami. Z práce je na okamžik vyruší hlídkující člen pobřežní stráže John Cullen. Nastává souboj nervů. Dasch hraje o čas.

„Lovíme tu škeble,“ zkouší nejprve zvědavého mladíka obalamutit. Moc důvěry v něm ovšem nevzbudí, a tak mu nakonec v záchvatu paniky vrazí do ruky 260 dolarů za mlčení. „Podívej se mi do očí. Moje jméno je George John Dasch. Ještě o mně uslyšíš ve Washingtonu,“ poví mu při odchodu.

Budou z nás hrdinové!

Pár hodin nato už sedí celá záškodnická čtveřice ve vlaku mířícího do New Yorku. Ruch metropole, planoucí v září neonů a lesku naleštěných výloh, jim vrátí ztracené sebevědomí. Ubytují se v hotelu a vyrážejí na nákupy.

Druhý den se Dasch dává do řeči se svým kolegou z pokoje Ernstem Peterem Burgerem (1906–1975). Bez skrupulí mu přizná, že neměl nikdy v úmyslu splnit svěřený úkol a že je naopak rozhodnutý vše neprodleně ohlásit FBI. „Staneme se hrdiny.

Budou nás oslavovat jako americké zachránce,“ hučí do svého kolegy a ten je štěstím bez sebe. Ani jemu se nechce cokoliv vyhazovat do vzduchu.

Daschovi se následně po řadě marných pokusů podaří spojit s FBI a během několikahodinového výslechu vylíčit agentům celý příběh. Na závěr jim oznámí, že k americkému pobřeží míří ještě jedna záškodnická parta. Vlastně už možná dorazila.

Ponorka U-584 přiveze druhou čtveřici na pláž u Ponte Vedra na Floridě 17. června 1942. O 10 dní později je po všem. Všech osm německých agentů sedí v zamřížovaných celách.

Zpráva o jejich zatčení alespoň na chvíli vystrnadí z předních stránek amerických novin jiné válečné novinky. Ve Washingtonu se zatím vládní představitelé předhánějí v žádostech o co nejtvrdší trest. Daschova naděje na status amerického hrdiny zvolna pohasíná.

Ostře sledovaný proces

Případ je na příkaz amerického prezidenta Franklina Delana Roosevelta (1882–1945) svěřen do rukou speciálního vojenského tribunálu, který sám ustanovil. Ten je při vynášení rozsudku nekompromisní. Trestu smrti unikne jen Dasch a Burger.

První dostane 30 let žaláře, druhý doživotí. Vyjma nich pošle všech šest sabotérů do Bílého domu žádosti o milost. Roosevelt je však bez mrknutí oka zamítne a podepíše rozsudek. Krátce nato, 8. srpna 1942, jsou všichni posazeni na elektrické křeslo.