Hospodář František sáhne do almary. Ze zabaleného šátku vytáhne ušetřených deset zlatých.

Prohlíží si je ve svitu svíčky. „To je strašně málo,“ mumlá si. „Ale když prodáme dům i pole, budeme mít peníze na cestu.“ Chlapi v hospodě u piva znovu probírali Martina Svobodu, který předloni sebral ženu a čtyři děti a odjel hledat štěstí do Ameriky. Teď do rodné vesnice posílá nadšené dopisy.  

„Máňo,“ zavolá tiše na svoji ženu Mariannu, protože jejich tři děti už spí. „Co chceš? Už zase otravuješ s tou Amerikou?“ zeptá se ho naštvaně, ale přesto si k němu přisedne.

Jeho řeči poslouchá už po několikáté a nechce se jí putovat ze svého gruntu někam do neznáma.

Jenže úroda v posledních letech (1850 – 1855) nebyla většinou nic moc. Postupně i v ní začíná hlodat červíček pochybností. Nežilo by se za mořem lépe? A tak Františkovi nakonec přikývne.  

Vzhůru za vidinou bohatství  

Dům a pole na Plzeňsku se jim podaří dobře prodat, dostanou za něj 120 zlatých. Odjíždějí do Prahy, kde na nádraží nasednou do vlaku na Lipsko. Odtud putují dál do hamburského přístavu.

Už na podzim roku 1849 hlásí rakouský konzul v Brémách, že vystěhovalectví od května stouplo. Důvod? Po revoluci v roce 1848 může každý svobodně prodat svoje pozemky a získat prostředky k cestě.

Rakouská státní statistika říká, že zahraniční vystěhovalectví postihovalo „ze tří čtvrtin i více v habsburské monarchii průmyslově nejvyspělejší Čechy“. 

Sliby lákají 

 Jenom v období 1850 – 1859 se z našich zemí podle úředních výkazů vystěhovalo 19 932 osob. Největším lákadlem je vzdálená Amerika, ale ani carské Rusko, nebo oblasti patřící monarchii (např. Banát) nezůstanou stranou.

Slib levně získané půdy, dobře zaplacené práce a nižších daní spolehlivě účinkuje, protože hospodářská situace českých venkovanů není příliš růžová. 

Pevná ruka 

V Rakousku ale v letech 1849 – 1859 vládne pevnou rukou ministr vnitra Alexandr Bach (1813 – 1893).

Jeho absolutistické politice není zahraniční emigrace zrovna po chuti. „Nešlo jen o nenávratný odliv populace jako zdroje vojenské a berní síly státu, ale šlo také o významnou ztrátu laciných pracovních sil a movitého majetku,“ vysvětluje český historik František Kutnar (1903 – 1983).  

Navrátilci jsou nebezpečné živly  

Spousta lidí nemá tolik peněz, aby v Hamburku nebo Brémách nasedla na parník nebo plachetnici. Vrací se proto domů a rozšiřuje řady chudiny.

Mnohem nebezpečnější jsou ale pro Bachovy poskoky navrátilci z Ameriky, protože, jak poznamenává ve své zprávě v červnu 1852 pražský policejní ředitel Leopold Sacher-Masoch: „Očkují zhoubné a bludné učení o špatně pochopené a uplatňované svobodě.“