„V Cardiffu (městečko ve státě New York) byl nalezen zkamenělý obr!“ hlásají titulky novin. Duchovní odmítají skeptické poznámky, že je to jen socha: „To není dílo člověka. To je tvář člověka, který na Zemi žil. Skutečný obraz a dítě Boží.“ Opravdu?

Na počátku je hádka newyorského výrobce doutníků George Hulla s metodistickým knězem. Reverend trvá na tom, že text Bible „Obrové pak byli na zemi v těch dnech,“ (Genesis, kap. 6) je nutno přijímat jako fakt.

Ateista Hull tvrdí, že žádní obři neexistovali. „Lidi fakt věří všemu,“ vzdychne a dostává nápad. Proč si tedy z reverenda a jemu podobných nevystřelit a ještě na tom něco netrhnout? Nedávno četl o zkamenělých stromech, tak proč by nemohl zkamenět člověk. Nebo obr.

Póry vytvoří pomocí pletacích jehlic

Koupí třítunový blok vápence a v Chicagu z něj německý kameník Edward Burkhardt se dvěma pomocníky vytesají třímetrovou postavu ležícího mrtvého muže.

Hull jde do takových detailů jako jsou póry, které vytváří pomocí kladiva a desky s upevněnými hroty pletacích jehlic. Pomocí písku, vody, inkoustu a kyseliny sírové, dodává tělu patinu stáří. Je nadšen, když objeví tmavé linie připomínající žíly.

V Cardiffu (nedaleko Syracus ve státě New York), na farmě jeho komplice, bratrance Williama C. Newella, v listopadu 1868 sochu pohřbí. Aby si někdo nález nespojil s přepravou velké bedny, čekají celý rok.

A pak, 15. října 1869, se Newell obrací na Gideona Emmonse a Henryho Nicholse: „Chlapi, potřeboval bych vykopat studnu.“ Každý dolar dobrý, řeknou si ti dva a kývnou. Druhý den ve výkopu lopata naráží na kámen.

Obr vyvolává nečekané reakce

Zpráva se rychle rozkřikne a každý chce obra vidět. Pohotový Newell místo nálezu oplotí, postaví nad ním stan a vybírá vstupné 25 centů. Když se zpráva objeví v novinách a zvědavců přibývá, zvedá cenu na 50 centů.

U silnice parkují valníky, kočáry i omnibusy z nedalekých měst, kolem stanu se tlačí davy. Někteří obra považují za dávnou sochu, většina však věří, že jde o zkamenělého obra z biblických časů. Podle toho se chovají.

Uvnitř stanu vládne vážná atmosféra, všichni mluví tiše a někteří si dokonce vybavují nikdy neexistující indiánské legendy o obrech.

Vědci jsou skeptičtí, ale kšefty se hýbou

Brzy se objeví podnikavci, kteří chtějí obra koupit. Hull, kterého celá legrace stála v přepočtu zhruba 50 000 korun, odmítá až do chvíle, kdy mu David Hannum (1832–1892) nabídne v přepočtu téměř 750 000 korun.

Obr je pak vystaven v nedalekých Syrakusách. Dolar za prohlídku zaplatí také paleontolog Othniel C. Marsh (1831–1899). Jeho závěr je jasný: „Je to padělek a nepříliš povedený.

Stopy po opracování jsou stále zřetelně.“ Skeptické hlasy však nikdo neposlouchá. Každý den obr přiláká na 3000 lidí. Zaujme i slavného amerického podnikatele Phinease T. Barnuma (1810–1891). Ten za obra nabídne v přepočtu 1 000 000 korun. Hannum však odmítá.

Když mu obra neprodají, vyrobí si svého!

Barnum si poradí. Z papírmaše (směs drceného papíru, vody a lepidla) nechá vyrobit kopii a tvrdí, že mu Hannum obra prodal a teď ukazuje kopii. Naštvaný Hannum ho žaluje. Hull však nechce riskovat opletačky se soudem a 10. prosince 1869 přizná pravdu.

Soudce Hannumovu žalobu 2. února 1870 zamítne s tím, že nelze padělat padělek. Senzace je u konce, dodnes však Obr z Cardiffu patří z nejslavnějších vědeckým falzifikátům v historii.

Vidět ho můžete ve Farmářském muzeu v newyorském městečku Copperstown, jemuž byl prodán v roce 1947.