Majestátný Mt. Everest se v himálajských velehorách tyčí nad všemi okolními vrcholy. I když je jasné a slunečné počasí, působí dominantně a velkolepě.

A co teprve když se počasí změní… Teplota na vrcholu dosahuje průměrné hodnoty 37 stupňů Celsia pod nulou a může klesnout až na minus 60 stupňů. Vichry přes 150 km/hod. tu nejsou výjimečné.

A aby toho nebylo málo, vzduch je zde natolik řídký, že člověk doslova bojuje o každou molekulu kyslíku.

Prvopočátky himálajského dobrodružství je třeba hledat již v době, kdy se po povrchu planety Země ještě proháněli dinosauři. Tehdy rozložení kontinentů vypadalo jinak než dnes, ale nemělo tomu být natrvalo.

Před nějakými 150 miliony let byla indická deska součástí prakontinentu Gondwana, ovšem o 60 milionů let později se deska rozhodla, že se bude po Zemi klouzat chvíli sama. Od Gondwany se odtrhla a vydala se na sever.

Pevninské desky ve svém putování sice nejsou příliš rychlé, ale zato jsou vytrvalé, a tak se po 40 milionech let putování poprvé dotkla asijského kontinentu. Ten dotek byl více než vášnivý.

Deska na Asii tlačila stále víc, a víc a místo kontaktu tak začalo růst do výšky. Setrvačnost poslala indickou desku ještě 2000 kilometrů do vnitrozemí, což vedlo ke zvednutí tibetské plošiny. Tak vznikla dvě největší pohoří světa: Himálaj a Karákóram.

Tam, kde sídlí bohové…

Tlak desek vytlačil obě pohoří do výšky, přesahujících osm tisíc metrů. V Himálaji se nachází nejvyšší hora světa, Mt. Everest (tibetsky Džomolangma, nepálsky Sagarmatha), která se tyčí do výše 8849 metrů.

Karákóram příliš nezaostává, jeho nejvyšší vrchol K2 dosahuje výšky 8611 metrů. Přestože je K2 o 237 metrů nižší než Mount Everest, její relativní převýšení od úpatí na vrchol je větší a kromě toho jsou její svahy mnohem strmější a obtížnější.

Vysoké hory bývaly v minulosti lidem zapovězeny. Podle pověstí v nich sídlili bohové, nebo třeba i démoni. Přesto lidé při hledání nových obchodních cest nebo během válek do hor zabloudili.

Známý je například přechod Alp, který uskutečnil kartaginský vojevůdce Hannibal Barkas během války mezi Kartágem a starým Římem. Ve středověku se pak hory, zvláště Alpy, staly lovištěm kamzíků a také se sem vypravovali hledači drahých kamenů. Z obyvatel podhůří se poté rekrutovali první horští vůdci.

Nejvyšší pohoří? Andy!

Rozmach moderního horolezectví je spojen s koncem 18., a hlavně s 19. stoletím. Za nejvyšší pohoří byly ještě počátkem 19. století považovány jihoamerické Andy, ty však byly pro po výškách bažící sportovce poněkud daleko.

A tak se zejména Alpy staly cílem vyhledávačů nového adrenalinového sportu. Odtud se také vžil termín alpinismus.

Evropané se s Himálajemi a jejich okolím začali seznamovat až po roce 1800. Průkopníkem v této oblasti byl kapitán britské expediční armády Charles Crawford. Ten vytvořil mapu Nepálu, do které zakreslil i dosud tajemné horstvo.

Ještě v prvním desetiletí 19. století král jinak uzavřeného Nepálu povolil průzkum pramenů řeky Gangy.

Vedoucí expedice mladý poručík, W. S. Webb, při cestě vypočítal, že vrcholky zdejších hor mohou přesahovat 7925 metrů.

To by z nich činilo nejvyšší hory světa, ovšem evropští konzervativní geografové těmto měřením nevěřili a i nadále považovali za nejvyšší hory Andy.

Everest poprvé spatřen

V té době již byla rozhodujícím faktorem na indickém subkontinentu Britská východoindická společnost. Britové si celé území chtěli důkladně zmapovat a v roce 1808 zde zahájili důkladný zeměměřičský průzkum.

Ovšem až v roce 1847 při dálkovém průzkumu spatřil hlavní geograf Indie, Andrew Waugh, dosud neznámý vrchol. Prozatím byl pojmenován Peak XV. O devět let později Waugh vypočítal, že tajemná hora měří 8840 metrů.

Do Londýna poté poslal zprávu, že „Peak XV je nejspíše nejvyšší horou světa.“ Waugh poté horu zbavil příliš úředního názvu a pojmenoval ji po svém předchůdci ve funkci Georgovi Everestovi.

Stal se zázrak

Do začátku první světové války v roce 1914 se žádný Evropan k Everestu nedostal blíž než na 100 kilometrů.

Až v roce 1921 se pod patronací Královské geografické společnosti do dosud Evropany neprobádaných míst vydala expedice pod vedením podplukovníka Charlese Howarda-Buryho. Jejím členem byl vášnivý horolezec George Mallory.

Ten za svou láskou musel dojíždět do Alp, vždyť obyvatel Anglie ve své domovině o vyšší kopec nezakopne.

Příšerné počasí a chlad braly členům expedice mnoho sil. Záhy lékaře expedice zradilo srdce. To ještě zhoršilo již tak napjaté vztahy mezi členy výpravy. 13. června Mallory vylezl na jednu stěnu, přičemž doufal, že mezi mraky zahlédne bájný Everest.

„Za okamžik se ten zázrak stal,“ vzpomínal. „Postupně se nám pomalu představovala velká horská úbočí, ledovce a rozeklané hřebeny hor. A až mnohem výše, než bychom si dokázali přestavit, se objevil bílý vrcholek Everestu.“

Zóna smrti

Výprava vystoupala až do výšky 7010 metrů, a Mallory dokonce zvažoval výstup na samotný vrchol. Avšak sněhová bouře, v těchto končinách běžná, donutila expedici obrátit se na zpáteční cestu. Mallory se k hoře otočil s výrazem vzdoru.

„Já se vrátím,“ říkal si. Přesto však po návratu varoval, že nejvyšší hora je smrtelně nebezpečná a uvážliví lidé by se měli zamyslet a otřást hrůzou dříve, než se tam vydají.

Na jeho slova mělo dojít už v následujícím roce, kdy se k hoře vydala výprava pod vedením šestapadesátiletého britského generála Charlese Bruceho. Cíl byl jasný – vystoupit na její vrchol.

Sám Bruce se vzhledem ke svému věku na výstup nechystal, ale jeho kolegové, mezi kterými nechyběl ani Mallory, ano.

Právě on a Edward Norton dosáhli výše 8170 metrů, avšak ostrá vichřice a postupující omrzliny na nose a na prstech je donutily vrátit se zpět. Během dalších pokusů se jiní členové týmu dostali při zkoušení kyslíkového přístroje až do výšky 8320 metrů.

Dál je však Everest nepustil. A jako by na výstrahu seslal do jednoho z táborů sněhovou lavinu, ve které zahynulo sedm šerpů…

Poslední útok

Mallorymu tedy nevyšel ani druhý pokus. Nebyl však z těch, kdo by se snadno vzdávali. Rok 1924 měl být pro něj zlomový a Mallory naplánoval frontální útok na střechu světa. Členové výpravy podnikli celkem tři cesty na vrchol. Šéf výpravy Norton při druhém z nich vystoupal dokonce do výšky 8537 metrů.

8. června 1924 skupina podnikla poslední útok. K vrcholu vyrazili Mallory s mladým studentem Andrewem Irvinem, který se do výpravy dostal zejména kvůli svým technickým dovednostem. Oba horolezci opustili tábor ve výšce 8170 metrů.

Pak se po obou mužích slehla zem. Co se stalo, zůstává dodnes v rovině spekulací. Jisté je jen to, že se Mallory ani Irvine zpět do tábora nevrátili. Malloryho tělo bylo objeveno až v roce 1999, tělo Irvinovo dodnes odpočívá skryté v království ledu. Zda oba došli až na vrchol, či nikoliv, nemůže