Česká žurnalistika se může pochlubit dlouhou řadou slavných osobností. Karel Čapek, Eduard Bass, či třeba Ferdinand Peroutka byli skutečnými mistry ve svém oboru, byť proti některým z nich jsou nyní vedeny nepodložené útoky.
Na straně druhé má česká novinařina i své temné figury. To nejhorší z ní, podobně jako z celé společnosti, vyplulo na povrch během vlády jak hnědé, tak rudé totality.
Asi nejznámější postavou mezi českými kolaborujícími novináři byl Karel Lažnovský (1906–1941). Po jeho smrti z něj nacisté udělali symbol a dokonce po něm pojmenovali část pražského nábřeží.
Lažnovský přišel na svět v nepříliš majetné rodině na Kladensku. Vystudoval obchodní akademii a jeho prvním zaměstnáním byl pomocný dělník v černouhelných kladenských dolech.
Mezi kladenskými doly bylo levicové smýšlení silně zakořeněné a Lažnovský se brzy stal aktivním komunistou. Ve 20. letech začal i publikovat v některých periodikách. V roce 1930 se Lažnovský vydal na zkušenou do světa.
Jeho cílem se stala Paříž, město, ke kterému značná část tehdejší československé veřejnosti vzhlížela s obdivem. Ve městě nad Seinou umýval nádobí v jedné z místních proslulých kaváren.
Jenže v té době již světem zmítala hospodářská krize, Lažnovský byl z práce vyhozen a posléze se vrátil zpět do Československa.
Z komunisty se pomalu stával stoupenec nacionalismu. Začal se věnovat novinařině, zejména přispíval do titulů hlásících se k národním socialistům. Stále více se stával přívržencem hitlerismu. V roce 1938 nastoupil do plzeňské redakce deníku České slovo.
Ve svých článcích útočil na demokracii, ale zejména na židovské etnikum. Jeho pilná „práce“ mu po okupaci v roce 1939 vynesla místo v pražské redakci Českého slova. Lažnovský se dokázal odvděčit a jeho články byly plné té nejhrubší pronacistické propagandy.
„Přes všechny obavy je nutno přejíti k víře, že čím více budeme německému nacionálnímu socialismu pomáhati, tím spíše se můžeme nadíti přátelského porozumění. Vítězné Německo bude organizovat na nové základně celou střední Evropu.
Bude to duch poválečné doby, který si vynutí tuto šťastnou organisaci nové Evropy.“
Kariéra Lažnovského pokračovala. Za své články, ve kterých byly západní státy vydávány za satana, kdežto Hitler za anděla, byl v roce 1941 povýšen do šéfredaktorského křesla Českého slova.
Byť brojil proti Velké Británii, jeho zavalitá postava a podobnost s britským ministerským předsedou mu mezi německými žurnalisty vynesla přezdívku Churchill. Jako mnozí jiní kolaboranti i on se zaklínal prací pro národ:
„Dám se ukamenovat na olomouckém náměstí, jestliže mi někdo někdy v budoucnu dokáže, že má práce nebyla nejvýše odpovědná k budoucnosti národa a nejvíce žádoucí v době, kdy učenci a veleduchové seděli v kavárnách a dívali se jako naivní děti, jak před jejich očima se mění celý svět.“ Tehdejšímu protektorátnímu předsedovi vlády a důležité postavě protinacistického odboje Aloisi Eliášovi (1890–1942) lezla činnost Lažnovského a ostatních podobných novinářů na nervy.
Poté, co aktivističtí žurnalisté v čele s Lažnovským začali veřejně upozorňovat na (podle jejich názorů) nacistům nepohodlné lidi, došla však premiéru Eliášovi trpělivost.
Po stupňujících se výtkách, že aktivistické novináře ignoruje, souhlasil, že přijme sedm významných šéfredaktorů.
Krátce před tím sám zašel do pražského lahůdkářství Lippert, kde nakoupil chlebíčky. Poté svého přítele lékaře, který chlebíčky ještě trochu upravil. Vstříkl do nich totiž bakterie tuberkulózy, tyfu a nezapomněl ani na klobásový jed botulotoxin.
Takto připravené pohoštění vzal Eliáš na setkání s novináři. To se uskutečnilo 18. září 1941. Novináři promlouvali Eliášovi do duše, ten přikyvoval a zatím sledoval, jak chlebíčky pomalu mizejí.
Čtyři ze sedmi novinářů měli vážné zdravotní komplikace a Lažnovský jim nakonec podlehl. Jeho pohřeb byl demonstrací nacistické síly, ovšem vyšetřování celé události vyznělo do ztracena.
Nicméně, jeden z největších hrdinů českých dějin Alois Eliáš nacistické popravčí četě nakonec stejně neunikl. Stalo se tak v roce 1942.
