Norimberk 1945. Proces s nacistickými pohlaváry začíná. V soudní síni je taková zima, že si advokáti vycpávají oblečení novinami. Venku číhají záškodníci, pro které válka neskončila.

Jak proces probíhá, jak se přitom tváří Göring, co všechno je u soudu řečeno a odhaleno, to už mohli všichni vidět nebo číst mnohokrát. Ale jak to vypadalo v zákulisí? Jak se ve vybombardovaném městě žije stenografkám, překladatelům i dalším soudním zaměstnancům?

Vodu jen s chlorovou tabletou

Norimberk je plný sutin a špíny. Z původních 450 000 obyvatel jich přežilo 160 000, z 90 procent domů jsou trosky, často jen obvodové zdivo. „Vše bylo šedivé, jakoby ani jiné barvy nebyly,“ vzpomíná stenografka Vivien Spitzová (1924-2014) a dodává, že první, co nafasovala, když do Norimberku dorazila, byla zásoba chlórových tablet k úpravě vody.

„Bylo je nutno důsledně rozpouštět v každé sklenici, protože žádná pitná voda nikde nebyla.“ Ani s jídlem to není žádná sláva. Třeba snídaně tvoří stále dokola jen omeleta, studená vejce natvrdo, palačinky s marmeládou, vločky, mléko v prášku, nakládané ovoce a instantní káva.

„Všechno to navíc mělo takovou divnou příchuť.“

Vanu si napustí jen ti nejdrsnější

Jídlo ovšem není hlavní problém. Zejména ne v zimních měsících. Ve městě totiž nefunguje žádné topení a neteče teplá voda. Kromě krbů a nedostatkových elektrických kamínek, se lze zahřát snad jen pod tlustými peřinami.

Všichni se navíc musí koupat ledové vodě, pokud se tedy chtějí vykoupat. Sprcha je jen někde a napustit si vanu ledové vody zvládnou jen ti nejdrsnější. Většina lidí se jen v rychlosti opláchne, a to ještě maximálně jednou týdně.

„Na tu specifickou „vůni“ těl, která to dokazovala, si prostě všichni museli zvyknout,“ píše Spitzová ve své knize. Dokonce i v Justičním paláci je tak mrazivo, že v kancelářích sedí zaměstnanci v kabátech, a aby nemrzli v soudní síni, navlékají na sebe několik vrstev oblečení.

Advokáti v černých talárech si je dokonce vycpávají novinami. Pokaždé když se pohnou, je slyšet jak pod taláry šustí.

Pro některé válka neskončila

Spojenečtí zaměstnanci žijí v domech obehnaných vysokými ploty, které střeží vojáci. Každé ráno je odsud sváží vojenské autobusy k Justičnímu paláci, který je střežen americkými bojovými vozidly. „Němci nás nenáviděli, byli jsme pro ně nepřátelé, proto všude vládla přísná bezpečnostní opatření.

“ Strážní u vchodu prohlíží pečlivě všechny propustky, dokonce i soudcům a prokurátorům, a to bez ohledu na jejich hodnost. Platí zákaz zdržovat se ve městě po sedmé hodině nebo chodit do ulic sami. Ve sklepech a katakombách pod městem se stále ukrývají záškodníci, pro které válka neskončila.

Po nocích budují zátarasy a pasti. Natáhnou například přes cestu drát, který má setnout hlavu řidičům džípů. Občas dokonce vhazují bomby do domů obývaných Spojenci. Ještě v srpnu 1947 vhodí oknem bombu do důstojnického klubu v hotelu Grand.

Porcelán za hubičku

Kromě otužování kvete v Norimberku také černý trh. Američané za pár šupů skupují od Němců všechno, co má nějakou cenu. Zlato, míšeňský porcelán, auta. Němci, pro které ty věci ztratily cenu, je mění za cigarety a kávu, za které pak oni získávají jídlo.

Armáda to sice zakazuje, ale stejně šmelí všichni. „Za čtyři kartony cigaret jsem si koupil nový volkswagen,“ prozradí major Mills Hatfield. Směnný obchod však kvete i mezi Spojenci. Civilní zaměstnanci a důstojníci si totiž mohou v armádní prodejně koupit tři lahve tvrdého alkoholu měsíčně.

Na rozdíl od vojáků pracujících u soudu, kteří mají nárok jen na pivo nebo víno.