Hlubiny minulosti někdy skrývají tajemství neprůhledná jako černá propast. Předměty a technologie, které se své době vymykají a nad nimiž současní vědci kroutí hlavami. Patří mezi ně nanotechnologie, primitivní robotika i zákoutí optiky…

Lykurgúv pohár

Stáří: cca 400 n. l.

Tento nevinně se tvářící pohár barvy jadeitu je díky svému perfektnímu stavu jedinečným artefaktem z dávných dob, i kdyby nebylo jeho dalších vlastností. Je jedním z mála dochovaných exemplářů tzv. vas diatretum neboli klecového poháru na světě.

Vyrábí jej skláři starého Říma pečlivým zbrušováním skla, než zůstane jen vystouplý reliéf, který se zdá úplně osvobozený od svého podkladu a vytváří kolem něj příslovečnou klec.

Tento konkrétní pohár zobrazuje prchlivého thráckého krále Lykúrga, který jednou napadl při hostině samotného boha Dionýsa. Jedna z přítomných nymf se však proměnila ve šlahouny vinné révy a zuřivce spoutala.

Je vyrobený z dichromatického skla, které mění barvu podle úhlu pod nímž jím proniká světlo. Je-li nasvícen běžně, zdá se být barvy zeleně hroznové, prochází li jím světlo zezadu, zrudne jako sama krev.

Je to způsobeno miniaturními zrníčky zlata a stříbra o rozměrech jen asi 70 nanometrů, které jsou do skla přimíšeny.

Inženýr Gang Logan Liu z Illinoiské univerzity se svými kolegy studuje, jak by nanotechnologie podobného druhu mohla pomoci v odhalování patogenů či léčení nemocí.

Experiment, využívající částice zlata a stříbra stejné velikosti jako na poháru mu odhaluje další tajemství. Pohár díky svým jedinečným vlastnostem umí měnit barvu podle toho, jaký druh tekutiny se v něm nachází.

Od čistě zelené pro vodu, až po rudou, když v něm je olej. Je velmi pravděpodobné, že zlato i stříbro bylo do původní směsi přidáno ve větším množství a následně rozředěno, takže staří Římané skutečně neovládají nanotechnologii. I tak se však jedná o působivou ukázku starověkého umění.

Uunartoqský kompas

Stáří: cca 10 století n.l.

Staří Vikingové jsou proslulí svým uměním námořní navigace, díky čemuž si je dnes už málokdo představí jinak než jako zarostlé válečníky na palubě drakkaru, o jehož kýl se tříští slaná pěna.

Teprve nedávno však vědci objevili jeden z možných klíčů k jejich neobyčejným schopnostem.

Půlkruhová dřevěná deska nalezená na pobřeží Grónska, poblíž fjordu Uunartoq (odtud jméno), opatřená na okrajích vryty však postrádá centrální část a sama o sobě podle odborníků k příliš přesné orientaci na moři nestačí. To podstatné totiž chybí.

Mystický sluneční krystal, s jehož pomocí byli vousatí nájezdníci údajně schopni najít slunce schované za mraky, v mlze anebo dokonce i po jeho západu. A zdá se, že nejde o pouhou legendu.

Tým britských a francouzských archeologů totiž v roce 2013 nachází na palubě vraku anglické lodi poblíž ostrova Alderney u pobřeží Normandie zvláštní minerál tvaru a velikosti cigaretové krabičky.

Jedná se o druh kalcitu, lépe známý také jako islandský křišťál, který vytváří dvojitou refrakci světla a běžně se užívá k demonstraci polarizace.

A skutečně funguje – za oblačného dne je s jeho pomocí možné najít slunce, a totéž lze díky atmosférickému lomu paprsků provést i zhruba padesát minut po soumraku.

V kombinaci s dřevěnou destičkou byl tentokrát maďarský tým vědců schopen najít magnetický sever s odchylkou pouhé čtyři stupně oproti běžnému kompasu. To už je výpočetní chyba, s jakou se dá pracovat.

Navzdory objevu zůstává řada odborníků skeptická ohledně jeho skutečného využití. Alespoň do chvíle, než se obdobný sluneční kámen najde také na palubě lodi vikingské.

Ocelový sloup z Dillí

Stáří: 400 n. l.

Antické techniky pokovování a jemnost práce s drahými materiály udivují vědce i v současnosti. Promyšlenost a filigránská pečlivost, s kterou jsou nanášeny filmy k výzdobě středověké ikonografie si však nezadají se starobylou Indií.

Tam už šestnáct století mlčky stojí ve zbytcích mešity Qutub poblíž Dillí ocelový sloup nedotčený časem, počasím, ani korozí.

Vztyčen na počest boha Višnu za vlády krále Chandragupty II. (cca 380 – 415) z dynastie Gupta, jehož kvality vychvaluje text na jeho povrchu, tyčí se tento pilíř do výšky sedmi metrů.

Je vyroben ze svářkové oceli, materiálu s velice nízkým obsahem uhlíku, z něhož jsou například i díly Eiffelovky v Paříži. Že je tato technika zpracování a čištění oceli známa již kolem roku 400 n. l., je jedna věc.

Téměř úplná imunita sloupu vůči zubu času ovšem druhá. Je to díky ochranné vrstvě solí kyseliny fosforečné (fosfátů) na rozhranní rzi a železa, která podle odborníků mohla, ale také nemusela vzniknout řízeným způsobem.

Sloup tedy není nerezový, jeho vnitřní struktura je však proti oxidaci chráněna filmem krystalků fosfátu. Jak říká dr. R. Balasubramaniam (*1965) z indického Institutu technologie v Kanpuru:

„Za 1600 let vznikla vrstva silná zhruba 0,05 mm, která má vynikající ochranné vlastnosti.“

Solné vrty

Stáří: 250 př. n. l.

Běžným způsobem získávání soli je ve starověku (a na mnoha místech světa i dnes) odpařování mořské vody. V Číně v oblasti S’-čchuan se však již čtvrt století před naším letopočtem objevuje jiný úspornější způsob pro oblasti od moře odloučené.

Pomocí ocelového vrtáku na bambusové trubce a jednoduchého systému páky, který funguje podobně jako dětská houpačka, dokáží Číňané hloubit i stopadesátimetrové vrty, solné studně.

Vrtání je přitom velmi sofistikované a používá se mnoho různých typů nástavců podle druhu horniny, kterou je třeba prorazit.

Do objeveného solného ložiska se pak nalije voda, v níž se sůl rozpustí, a pomocí čerpadla se dostane na povrch, kde sušením opět krystalizuje. Efektivní, účinné, ale nikoliv bez rizika.

Občas se totiž stává, že zaúřadují zlí duhové a dělníci upadají do mdlob nebo v horším případě celý vrt vyhodí do povětří náhlá detonace. Ve skutečnosti to není práce exorcistova zdroje obživy, ale vzněcujících se kapes zemního plynu.

I s tím si však starověcí inženýři dokáží poradit, u ústí šachet plyny zapalují a věčné ohníčky využívají k vaření solných roztoků. Lidská vynalézavost je zkrátka nezlomná.

Hérónovy vynálezy

Stáří: cca 1 století n. l.

dním z největších a často opomíjených mozků starověku byl Hérón Alexandrijský, přednášející v Músaionu legendární alexandrijské knihovny.

Mezi jeho vynálezy, díky nimž si zaslouží přezdívku Leonardo da Vinci (1452-1519) starověku, patří například první návrh primitivního parního stroje (pokud nepočítáme ten z Vitruviova spisu De Architectura), tzv. aeolipilu.

Zařízení se sestává z kotle, pod nímž se rozdělá oheň, uzavřeného víkem, z něhož vedou dvě trubice vytvářející osu kulové nádoby se dvěma ventily. Jakmile se voda začne vařit, pára proudí trubicemi do nádoby a skrze ventily ven, čímž kouli na ose roztáčí.

Na to, že se nacházíme v době dva tisíce let před industriální revolucí, je to poměrně slušný výkon.

Mezi jeho další výtvory patří kupříkladu první výdejní automat na světě, který distribuuje svěcenou vodu, větrníkem poháněné varhany anebo programovatelný automaton.

Nepředstavujme si však mechanického kyborga lidských proporcí, jak by nás k tomu mohla svádět populární literatura. Jeho samohyb je prostý vozík, využívající systém závaží a gravitační sílu, takže po nastavení ujede předepsanou vzdálenost a třeba i sám zabočí. Komplexní úkony však zvládat nedovede.