Už v biblickém Novém zákoně najdeme zmínku o ničení textů. Svatý Pavel ve Skutcích apoštolů popisuje svůj pobyt v Efezu (přístav v dnešním Turecku), kde lidé po svém obratu ke křesťanství přinášejí své svitky ke spálení:
„A mnozí z těch, kteří uvěřili, pak přicházeli, vyznávali se a zjevovali své činy. Také mnozí z nich, kteří se zabývali marnými učeními (magií) snesli své svitky a přede všemi je spálili.“
Vládci starověkých říší také mají spadeno na spisy, které se jim nehodí. V roce 213 př. n. l. přikazuje čínský císař Čchin Š‘ Chuang-ti (259–210 př. n. l.) spálit všechny spisy konfuciánských klasiků, protože se mu nelíbí jejich novoty.
Neubrání se ani řecký filosof Protagoras z Abdér (481–410 př. n. l.), jehož listy zmizí z povrchu země v roce 411 př. n. l. Římský císař Augustus (63 př. n. l. – 14. n.
l.) zase nechává bez rozpaků spálit asi 2000 textů a věšteb a Tiberius (42 př. n. l. – 37 n. l.) ničí spisy historika Cremutia Corda. Corda navíc donutí spáchat sebevraždu.
Bedlivé oko vás neustále hlídá!
Inkvizitoři průběžně provádějí prohlídky knihkupectví a knihoven. Když se seznam nepřijatelných knih z roku 1559 se ukáže jako přehnaný, na církevním koncilu v italském Tridentu, který probíhá v letech 1545–1563, vzniká komise, provádějící jeho revizi.
Skládá se z 18 biskupů, v jejím čele stojí pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice (1518–1580).
Upravený seznam z rozkazu tridentského sněmu vychází v roce 1564 za papeže Pia IV. (1499–1565) a v průběhu staletí zažívá různé úpravy. Vatikán ho ale definitivně zruší teprve v roce 1966.
Vadí jim i věda
Na indexu se ocitají i díla přírodovědná, která údajně odporují náboženskému pohledu. Epitome astronomiae (Nová astronomie), dílo hvězdáře Johanna Keplera (1571–1630), je za nepřípustné považováno v období 1616 – 1833, tedy dlouhých 200 let!
Podobný osud potkávají i spisy italského astronoma Giordana Bruna (1548–1600). Kritiku sklízí i švédský přírodovědec Carl Linné (1707–1778), protože pokládá přírodu za jedinou skutečnost a podřizuje jí ducha.
České knihy tvořily jenom zlomek
Jezuitský páter Antonín Koniáš (1691–1760) je v Čechách zpodobněním cenzury. Nechává v roce 1729 spálit asi 30 000 českých knih, což je asi čtvrtina z celého objemu (120 000), jenž zničí.
Vydává Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, vykořenění zamykající, obsahující 1233 zapovězených českých knih a řadu dalších německých, latinských a francouzských. Spálené knihy se snaží nahrazovat katolickou literaturou, často svou vlastní.
Některé knihy mají to štěstí, že vytrženým vybraných stránek se závadným obsahem nebo začerněním kusu textu je „polepší.“
Drží je pod zámkem
Aby se k zakázaným knihám nedostal někdo nepovolaný, užívaly se na ně v klášterech, kde byly skladovány, uzamykatelné skříňky. Kapucínští mniši v roce 1614 nařizují:
„Knihy zakázané nebo nejisté ať jsou uloženy někam do skříně odděleně od ostatních knih, aby je nikdo bez povolení nemohl přijímat k poslechu nebo číst.“ Jednoduchá nebyla i evidence zachovaných exemplářů nepřípustných knih.
Například františkánští mniši v Kadani je pro jistotu v soupisu knih vůbec neuváděli a jenom poznamenali, že „jsou v zatajení.“ V Praze u Panny Marie Sněžné zase jejich hřbety označovali jednou nebo dvěma červenými hvězdičkami podle míry závadnosti.
