„Peruánci vykopávají ze země jakési ovoce podobné lanýžům,“ píše roku 1538 španělský kronikář Pedro de Cieza de León. Má na mysli podivné hlízy, které později dostanou název brambory.

Nejsou ovšem jedinou plodinou, která se na starý kontinent dostala z druhého konce světa. Zrna kávovníku pocházejí z Jemenu a Etopie, čajové lístky z Číny…

Vědci se domnívají, že cibule se pěstuje minimálně 5000 let a její kořeny kladou do Asie, většinou do oblasti Persie, dnešního Afghánistánu či Palestiny, odkud se už ve starověku přes Středomoří rozrůstá dál, oblíbí si ji třeba Římané.

Egypťané ji uctívají, protože považují její kruhovou strukturu za symbol věčného života. Jejich kněží na obrazech drží cibuli, hojně se vyskytuje i u mumií, zejména v pánevní oblasti, na hrudníku a na očích.

Egyptského faraona Ramesse IV. (vládne 1152/1151 – 1145/1144 př. n. l.) pohřbívají s cibulí umístěnou v očních důlcích.

Zrnka jako válečná kořist

Když vojska makedonského krále Alexandra Velikého (365 – 323 př. n. l.) dobývají 334 – 323 př. n. l. Persii a pokoušejí štěstí i v Indii, z válečných tažení si jako kořist přivážejí i novou rostlinu, jejímž plodem jsou bílá zrnka.

Později, v dobách římského císařství po začátku letopočtu, se rýže pěstuje kolem celého Středozemního moře. Skutečnou pravlastí rýže ovšem není ani Indie, ani Čína. Pravděpodobně se začala pěstovat už v dobách kolem roku 4000 př. n. l. na území dnešního Thajska.

Sladký poklad z Indie

Starověký Ind žvýká kolem roku 1000 př. n. l. jakousi pochoutku. Mlsá cukrovou třtinu. Na opravdový cukr ji ale dokáží Indové rafinovat až o tři století později v Biháru v povodí Gangy.

Odtud se umění výroby cukru naučí muslimové v oblastech dnešní Sýrie či Palestiny. Přiměje je k tomu zřejmě Mohamedův zákaz pít alkoholické nápoje, a tak hledají náhražku opileckého povzbuzení.

Obchod s jejich sladkým pokladem potom ovládnou italští kupci a na počátku 14. století cukr dovezou do Evropy, kde se jeho hlavním překladištěm stávají Benátky.

Stejně drahý jako zlato

Italský cestovatel Marco Polo (1254 – 1324) sice ve svém cestopise Il Milion líčí zprávy o indickém pepřovníku, není ovšem zdaleka prvním Evropanem, který se s touhle rostlinou seznámil.

Ze svých tažení do Indie ji přiváží už Alexandr Veliký a pepř se pak na evropském kontinentě se stává žádaným zbožím. Dokonce se v něm často hradí daně nebo pokuty, Římané prý při obléhání města barbary na konci 4. století př. n. l. platí výkupné nejenom ve zlatě a stříbře, ale také v pepři.