Sál vídeňské tančírny je na přelomu 18. a 19. století nabitý k prasknutí. Páry víří krouživým pohybem kolem dokola. Náhle ale hudba utichá a tanečníci od sebe rychle odstoupí. Někdo dal muzikantům znamení, že se blíží četníci. Valčík totiž vzbuzuje pohoršení, a proto ho už před lety úřady zakázaly…

Tyrolští horalé skáčou, podupávají a tleskají do rytmu hudby. Na nohou mají mohutné boty, ztěžka dopadající na dřevěnou podlahu hostince. Tóny hudby se tak mísí s rázným dupotem, který podporuje ještě vytleskávání rukama do rytmu.

Skoro celá vesnice se otáčí v kole při tanci zvaném länder. V rakouských Alpách se tančí už někdy kolem roku 1600. Potrvá ale ještě celé jedno a půl století, než se rozšíří dál po celém Rakousku. V polovině 18. století podlehne jeho kouzlu i Vídeň.

Ovšem tady se už tančí v mnohem lehčích botách a klouzavým otáčivým pohybem v pomalejším tempu. Název tanci propůjčí právě slovo walzen, v překladu krouživý pohyb.

Rakouský dramatik Josef Kurz (1717–1784) v roce 1750 zapisuje poprvé do partitury zpěvohry Bernardon současný název tohoto tance walzer, tedy valčík.

Taneční mistři se bojí o práci

Metropole rakouské monarchie si tanec, při němž jsou k sobě páry přitisknutí v pase, velice rychle oblíbí. Taneční sály doslova jiskří erotikou. Jenže puritánům se něco takového samozřejmě nelíbí.

„Obejmout ženu při tanci v pase je prostě skandální!“ ozývají se ctihodní měšťané. „Je to mravně závadné,“ ošklíbají se nad novou lidovou zábavou šlechtičny vychované v přísně katolickém duchu. A zuří také učitelé tance.

Valčík je neuvěřitelně jednoduchý, jeho kroky a ladný krouživý pohyb se zvládne během krátké doby naučit téměř každý. „Přijdeme o práci,“ reptají mistři nespokojeně.

Pochopit kroky složitých renesančních tanců totiž trvá mnohem déle a oni tak mají stálou obživu.

Zákazy se minou účinkem

Navzdory mravokárcům a nespokojencům však obliba valčíku dál rychle roste a zastánci přísné výchovy proto musejí požádat o pomoc úřady. Rakouský dvorní ministerský výnos z 18. března 1758 zakáže valčík jako hříšný tanec, který škodí zdraví.

Jenže jak už to tak bývá, podobné zákazy jsou na oblíbenou lidovou zábavu krátké. Tanci s erotickým nábojem podléhají další a další Rakušané a brzy si ho oblíbí lidé ve Francii a následně také v carském Rusku.

Nic na tom nezmění ani rozhodnutí carevny Kateřiny II. Veliké (1729–1796), která následuje kroky Vídně i Paříže, a valčík na svém dvoře zakáže.

Pražačky v divokém víru

Když se na začátku 19. století dostane jistý cizinec jménem Reichert na taneční zábavu v pražském Konviktu na Starém městě, nevěří svým očím.

S otevřenou pusou zírá, jak „vedle desetiletých, jedenáctiletých děvčat tancují valčík s chutí ženy čtyřiceti a padesátileté, ale beze vší „grácie“ něžnosti, jak se tančí valčík ve Vídni nebo v Mnichově“.

Německý spisovatel August Franz Wenzel Griesel (1783–1825) ve svém líčení Prahy a života v ní tvrdí, že valčík je zde v prvních letech 19. století neoblíbenějším tancem.

Přímo ve městě se nachází 16 tančíren a v jeho okolí dalších 15. Kromě toho se tancuje také v hospodách, kde se lidé scházejí popít nějaké to pivo.

Ve víru valčíku se ženy i muži otáčejí v Praze v Dlouhé třídě, na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí), na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) a na Pernštejně. Je-li neděle nebo svátek, tóny valčíku se až do pozdní noci ozývají také na Újezdě. Ani Praha tedy za Vídní a Paříží nezaostává.