Skip to content

Nemravný valčík dráždil i ruskou carevnu!

Sál vídeňské tančírny je na přelomu 18. a 19. století nabitý k prasknutí. Páry víří krouživým pohybem kolem dokola. Náhle ale hudba utichá a tanečníci od sebe rychle odstoupí. Někdo dal muzikantům znamení, že se blíží četníci. Valčík totiž vzbuzuje pohoršení, a proto ho už před lety úřady zakázaly…

Tyrolští horalé skáčou, podupávají a tleskají do rytmu hudby. Na nohou mají mohutné boty, ztěžka dopadající na dřevěnou podlahu hostince. Tóny hudby se tak mísí s rázným dupotem, který podporuje ještě vytleskávání rukama do rytmu. Skoro celá vesnice se otáčí v kole při tanci zvaném länder. V rakouských Alpách se tančí už někdy kolem roku 1600. Potrvá ale ještě celé jedno a půl století, než se rozšíří dál po celém Rakousku. V polovině 18. století podlehne jeho kouzlu i Vídeň. Ovšem tady se už tančí v mnohem lehčích botách a klouzavým otáčivým pohybem v pomalejším tempu. Název tanci propůjčí právě slovo walzen, v překladu krouživý pohyb. Rakouský dramatik Josef Kurz (1717–1784) v roce 1750 zapisuje poprvé do partitury zpěvohry Bernardon současný název tohoto tance walzer, tedy valčík.

Velkou kritičkou valčíku se stane ruská carevna Kateřina II. Veliká. Na svém dvoře tento tanec zakáže.

Taneční mistři se bojí o práci

Metropole rakouské monarchie si tanec, při němž jsou k sobě páry přitisknutí v pase, velice rychle oblíbí. Taneční sály doslova jiskří erotikou. Jenže puritánům se něco takového samozřejmě nelíbí. „Obejmout ženu při tanci v pase je prostě skandální!“ ozývají se ctihodní měšťané. „Je to mravně závadné,“ ošklíbají se nad novou lidovou zábavou šlechtičny vychované v přísně katolickém duchu. A zuří také učitelé tance. Valčík je neuvěřitelně jednoduchý, jeho kroky a ladný krouživý pohyb se zvládne během krátké doby naučit téměř každý. „Přijdeme o práci,“ reptají mistři nespokojeně. Pochopit kroky složitých renesančních tanců totiž trvá mnohem déle a oni tak mají stálou obživu.

Obliba valčíku roste. Mnoha mravokárcům ale leží těsný kontakt muže a ženy v žaludku.

Zákazy se minou účinkem

Navzdory mravokárcům a nespokojencům však obliba valčíku dál rychle roste a zastánci přísné výchovy proto musejí požádat o pomoc úřady. Rakouský dvorní ministerský výnos z 18. března 1758 zakáže valčík jako hříšný tanec, který škodí zdraví. Jenže jak už to tak bývá, podobné zákazy jsou na oblíbenou lidovou zábavu krátké. Tanci s erotickým nábojem podléhají další a další Rakušané a brzy si ho oblíbí lidé ve Francii a následně také v carském Rusku. Nic na tom nezmění ani rozhodnutí carevny Kateřiny II. Veliké (1729–1796), která následuje kroky Vídně i Paříže, a valčík na svém dvoře zakáže.

Valčík tancuje úplně každý bez rozdílu věku. Ne každý ho ale vykrouží s grácií.

Pražačky v divokém víru

Když se na začátku 19. století dostane jistý cizinec jménem Reichert na taneční zábavu v pražském Konviktu na Starém městě, nevěří svým očím. S otevřenou pusou zírá, jak „vedle desetiletých, jedenáctiletých děvčat tancují valčík s chutí ženy čtyřiceti a padesátileté, ale beze vší „grácie“ něžnosti, jak se tančí valčík ve Vídni nebo v Mnichově“. Německý spisovatel August Franz Wenzel Griesel (1783–1825) ve svém líčení Prahy a života v ní tvrdí, že valčík je zde v prvních letech 19. století neoblíbenějším tancem.

Praha v 19. století. Valčík se zde stane oblíbeným tancem číslo jedna.

Přímo ve městě se nachází 16 tančíren a v jeho okolí dalších 15. Kromě toho se tancuje také v hospodách, kde se lidé scházejí popít nějaké to pivo. Ve víru valčíku se ženy i muži otáčejí v Praze v Dlouhé třídě, na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí), na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) a na Pernštejně. Je-li neděle nebo svátek, tóny valčíku se až do pozdní noci ozývají také na Újezdě. Ani Praha tedy za Vídní a Paříží nezaostává.

Foto: wikipedia.org, pinterest.co.uk
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …