Nemá na vybranou. 15. března 1917 car Mikuláš II. podepisuje svoji abdikaci. Zpráva o jeho vynuceném odstoupení se brzy rozletí do všech koutů ruského impéria. Nadšení střídají obavy, co teď vlastně přijde.

Ne jinak tomu je také ve Finsku, které po dlouhá léta pevně stálo za carským režimem a na oplátku se dočkalo řady privilegií.

„Ať žije nezávislost!“ Ulice finských Helsinek 6. prosince 1917 bouří nadšením. Evropské mocnosti zatím vyčkávají, jak na vyhlášení finské samostatnosti zareagují bolševici, noví vládci Ruska.

Lenin (1870–1924) však dlouho neváhá a vznik nezávislého Finska schvaluje. Má jiné starosti, než řešit takovou okrajovou oblast rozpadajícího se impéria. Finsko na oplátku uznává bolševickou nadvládu nad Ruskem. Euforie ale Finům nevydrží příliš dlouho…

Hrůzy občanské války

Země se rozděluje na dva nesmiřitelné tábory – bílé (konzervativce) a rudé (sociální demokraty). Dohoda mezi nimi je prakticky nemožná. Obě strany intenzivně zbrojí. Vypuknutí občanské války je na spadnutí.

Dochází k němu v okamžiku, kdy rudí, ovládající jih dnešního Finska včetně metropole Helsinek, vyhlašují Finskou socialistickou dělnickou republiku. Moskva zpovzdálí tleská a do boje na straně rudých se zapojuje několik tisícovek bolševiků.

To bílým, v jejichž čele stojí generál Carl Mannerheim (1867–1951), bývalý carský důstojník, se dostává pomoci odjinud – z německého císařství.

Pojistí si loutku

„Musíme oslabit vliv Ruska za každou cenu,“ uvědomují si v Berlíně. Cílí nejen na Finsko, ale i na pobaltské státy. Díky německé podpoře, která mimo jiné spočívá v důkladném výcviku elitních jednotek finských myslivců, brzy získávají bílí v bojích navrch.

Rudí jim nemohou konkurovat. Když se Němci navíc 3. března 1918 vyloďují nedaleko Helsinek, je rozhodnuto. Finsko bude sice samostatné, ale o loutkové povaze státu nemůže být pochyb. Za nitky bude tahat německé císařství.

Uvědomuje si to dobře i Francie, která dříve uznala finskou nezávislost. Na jaře 1918 bere své slovo zpět.

Korunu ani nestihnou vyrobit

Vítězní konzervativci mají jasno, jakým směrem se jejich země bude nyní ubírat – stane se monarchií. Už se poohlížejí po možném panovníkovi. „Měl by to být někdo příbuzný s německým císařem,“ ozývají se nejčastěji hlasy.

Premiér Juho Kusti Paasikivi (1870–1956) nakonec korunu nabízí hesenskému princi Fridrichu Karlovi (1868–1940), který je švagrem Viléma II. (1859–1941). Oslovený šlechtic 9. října 1918 nabídku přijímá.

Finsko se stává královstvím. Jenže uplyne pouhý měsíc, a všechno je jinak. 9. listopadu 1918 musí Vilém II. abdikovat. Německé císařství se rozpadá a Finsko okamžitě ztrácí svého protektora.

K čemu by jim byl král bez vlivných příbuzných?! „Vazby na Německo nejsou zrovna ty nejlepší,“ ozývá se navíc v náznacích ze Západu.

„Nechcete si to s tím trůnem, Výsosti, ještě rozmyslet?“ ptá se opatrně Fridricha Karla nový finský ministerský předseda Lauri Ingman (1868–1934). Král je naštěstí soudný.

Souhlasí a oficiálně se vzdává koruny 14. prosince 1918. Do Finska ani nestihl dojet a královská koruna zůstala pouze v náčrtech zlatníků a šperkařů. V následujícím roce se ze země tisíců jezer stává republika.