Na toaletě vídeňského paláce v Hofburgu zazvoní telefon. „Počkej,“ zavolá František Josef I. jenže telefon zvoní dál. „Počkej,“ křikne znovu císař. Netuší, že osoba na druhém konci drátu ho slyšet nemůže. „Ketterle, Ketterle.
Někdo chce se mnou mluvit, podívejte se, kdo to je,“ osloví nakonec svého komorníka.
Rakousko-uherský císař František Josef I. (1830–1916) nemá technické novinky v oblibě. „Na pracovním stole tohle mít nechci,“ odmítne telefon. Nakonec mu proto aparát zapojí na toaletu.
Ovšem nemá chuť vzít sluchátko do ruky ani ve chvíli, když zrovna trůní na oné místnosti. Hovory proto přijímá jeho věrný komorník Eugen Ketterl (1859–1928). Na chuť nepřijde ani dalšímu novému vynálezu – autu.
Nedostal odvahu ani vyměnit tradiční brk na psaní za kovové pero. Ať už jde o každodenní chod jeho dvorské domácnosti nebo domácí politiky jeho velké mnohonárodnostní říše, ve všem vyžaduje přesný řád a dokonalý časový harmonogram.
Podle jeho pravidelných cest z Hofburgu do Schönbrunnu si Vídeňáci mohou řídit hodinky. V okamžiku, kdy v dubnu 1852 umírá premiér Felix Schwarzenberg (1800–1852), ztrácí v domácí politice oporu. Nemá totiž potřebný rozhled ani rozhodnost.
Záda se nesmí ukazovat
Sešněrovaný režim vytvořený na španělském dvoře funguje i ve Vídni. František Josef I. si nikoho nepustí k sobě příliš blízko. Je výjimka, když někomu podá při setkání ruku. Nikdo nesmí vládce rakousko-uherské říše oslovit jako první.
Tohle privilegium náleží jenom osobnímu komorníkovi. I ti se ale musí předem ohlásit slovy: „Kladu se k nohám Jeho Veličenstva.“ Při audiencích musí všichni čekat, dokud císař nezačne mluvit, a to platí pro prosté občany stejně jako pro ministry jeho vlády.
Během rozhovoru se tak dostane řeč jenom na témata, která zajímají císaře. Dvorská pravidla nepřipouští, aby se účastník setkání mohl na něco ptát, nebo dokonce zavést řeč na nějaké téma.
Úklona a odvrácený pohled jinam, případně sražení podpatků a krátký postoj v pozoru znamená při debatě jednoznačné císařské: „ne“. Při odchodu z audience je naprosté faux pas, když zpovídaný ukáže císaři záda. Vždy proto opouští místnost v předklonu a couvá směrem ke dveřím.
Pro modré louky nemá pochopení
V habsburském rodě se sice vyskytuje hodně milovníků hudby a nadšených hudebníků, Františka Josefa I. ale hudební múzy nepolíbily.
„Císařskou hymnu poznával jen podle toho, že během prvních taktů se všichni přítomní zvedali ze svých míst,“ neodpustí si dokonce někteří autoři jeho životopisů jízlivou poznámku. Zajímavé je, že má určitý výtvarný talent a skvěle kreslí.
Méně překvapivá jsou ale témata, která si vybírá ke zobrazení. Většinou jde o skicy s vojenskou tematikou. Vytvoří jich celou sbírku, a když je mu třináct let, daruje je jednomu ze svých vychovatelů. Jinak ale umění nijak zvlášť neholduje.
Pokud jde o architekturu, konzervativně se drží monumentálních klasicistních budov, ty přesně vyhovují jeho vkusu. Modernu nemá rád. V malířství dává jednoznačně přednost naturalismu. Oblíbí si hlavně obrazy s vojenskými a loveckými scénami.
Pro soudobé moderní malíře konce 19. století nemá žádné pochopení. „Louka přece není modrá,“ říká překvapeně, když narazí na jeden výtvor svého současníka.
Obnošené posílá do dražby
Vojenské přehlídky a uniformy, to je svět Františka Josefa I. už v útlém věku. Jsou mu dva roky, když se pyšní svojí malou uniformou.
Chlubí se i miniaturní puškou a šavlí, přestože z něj kromě krátkého vojančení v Itálii v roce 1848 pod velením maršála Josefa Václava Radeckého z Radče (1766–1858) nikdy žádný velký válečník nebude.
Jeho šatník ale obsahuje hlavně různé uniformy. Má jich ve skříních celkem 58, některé z nich jsou dárky od různých vládců. Za jejich perfektní stav ručí hned tři sloužící.
Císař sice dokonale ovládá, k jaké uniformě připadá jaká čepice, jinak se ale v garderobě vůbec nevyzná. Dokáže si vzít k tmavě modrému kabátu sytě rudé kalhoty a nevadí mu to. Nijak zvlášť se o oblečení nestará. „Já sám mám mnohem více šatstva.
A lepšího,“ prohlásí jeho komorník Ketterl, když při nástupu do své funkce prohlédne stav císařových skříní. Vezme si proto za úkol nastolit v nich pořádek. Panovník klidně nosí staré a obnošené věci, některé třeba dvacet let.
Na luxus si nepotrpí, ale na kvalitu dbá. Obnošené oblečení jde většinou jednou za rok po Vánocích do dražby. O výnos z celé akce se podělí služebnictvo.
