Šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels daruje Adolfu Hitlerovi v roce 1937 sbírku kreslených filmů a Führer má radost jako dítě. O pár let později ale úplně stejné postavičky režim označuje za nežádoucí. Jak k tomu vlastně došlo?

„Dávám Führerovi k Vánocům 32 klasických filmů za poslední čtyři roky a 12 filmových pásů s Micky Mausem,“ zapisuje si Joseph Goebbels (1897-1945) do deníku 22. prosince 1937 a přidává k tomu poznámku:

„Raduje se z nich. Je úplně šťastný z toho pokladu.“ Takové záznamy odhalují, že Adolf Hitler (1889-1945) má ke kreslenému filmu velmi osobní vztah a že i vrcholní nacisté si tu a tam dopřávají americkou zábavu. Samozřejmě aby to nikdo nevěděl.

Prosazuje rasově čistou zábavu

Druhá část příběhu je ironická: zatímco Hitler si v soukromí užívá Mickeyho, veřejná propaganda režimu postupně mění tón. Vrchní propagandista Goebbels oceňuje sílu animace, ale hledá její „německou“ alternativu.

V roce 1941 proto zakládá Deutsche Zeichentrickfilme GmbH, aby konkurovala Disneyho filmům a prosazovala ideologicky čistší německou zábavu.

Součástí téhle logiky je i snaha o zákaz či omezení „cizích“ vlivů, které konkurují národním symbolům nebo podkopávají stranické poselství. Mickey se stává jakousi kulturní hrozbou, její obliba mezi mládeží režimu vadí.

Technická kvalita ano, kulturní dominance ne

Tohle napětí mezi soukromým vkusem vůdce a oficiální stranickou linií doslova vytváří absurdní scénu: Hitler dostane jako vánoční dar kouzelné krabičky s kreslenými filmy a tento „poklad“ mu přináší radost.

O čtyři roky později se úplně stejný Mickey Mouse ocitne na indexu a všichni ho vnímají nepřátelsky, protože stát potřebuje přísně kontrolovat, co děti sledují, a nahradit to německou „vlasteneckou“ produkcí. Historici to komentují následovně:

Režim obdivuje technickou kvalitu Disneyho, ale zároveň odmítá kulturní dominanci cizí produkce a vytváří si svoje vlastní nápady.