Pátek 3. července 1942, 19.00 hodin, střelnice v Praze-Kobylisích. Vraždění jako msta za smrt říšského protektora nabírá na obrátkách. Dnes zde umírá celkem 46 lidí. Jedním z nich je starosta Humpolce, sedmačtyřicetiletý Emil Hrdlička. Zaplatí svým životem.

„Od okamžiku vstoupení mého na tuto půdu neznal jsem než boje, starosti a námahy…Přijda sem, třetí den byl jsem uveden do dílny…již byl jsem nucen pracovati ve smrtícím tabáku deset hodin denně,“ píše smutně patnáctiletý Aleš Hrdlička (1869–1943) svému učiteli do Čech krátce poté, co se s otcem, matkou a šesti sourozenci vystěhuje do Ameriky.  Stýská se mu po domově, má ale štěstí v neštěstí.

Když roku 1888 onemocní tyfem, v nemocnici se seznámí s lékařem, který zrovna potřebuje pomocníka do písárny.

Všimne si, že Hrdličku docela zajímají přírodní vědy. „Pokud budete studovat, máte místo u mne jisté,“ nabídne mladíkovi místo. Aleš kvapně souhlasí. Hrdličkova kariéra baliče doutníků v továrně končí. Aleš ve dvaceti letech nastoupí do školy.

Nemá to ale jednoduché. „Prvním přednáškám jsem vůbec nerozuměl, až na něco zkomolených výrazů z latiny,“ píše později.

není jednoduché se uživit, přesto za tři roky absolvuje lékařskou školu v New Yorku. Přijme místo aspiranta ve Státní homeopatické nemocnici v New Yorku pro duševně nemocné.

Začíná jeho kariéra antropologa. Zkoumá stovky, ba tisíce choromyslných. „Nemohou fyzické rysy člověka být zároveň ukazatelem duševní choroby?“ nad takovými problémy přemýšlí ve své laboratoři, když měří parametry lidských kostí.

A chce na ně získat odpověď. Pouští se do odvážné studie, kde s týmem dalších lékařů zkoumá hned 40 tisíc duševně nemocných. Brzy si získává velké uznání i od starších kolegů.

Člověk má jednotný původ 

Jeho pověst se šíří rychle. Dostává v roce 1903 pozvánku do Amerického národního muzea a s ní i příjemnou pracovní nabídku: má se zde ujmout antropologického oddělení. Po sedmi letech práce to dotáhne až na ředitele muzea.

Administrativa spojená s funkcí mu ale nebrání v dalších výzkumech. „Amerika byla zalidněna z Asie severní cestou přes Beringův průliv,“ prohlašuje po mnohaletém bádání.

Je skálopevně přesvědčený, že „všechna lidská plemena jsou jednotného původu.“ Tuto teorii poprvé vyslovuje už v roce 1927. „Člověk se vyvinul z živočišných předchůdců. Všeobecný zákon vývoje platí též pro člověka.

Člověk se mohl vyvinout jenom tam, kde dospěl vývoj živočichů k nejvyššímu řádu savců…“ vysvětluje své vědecké názory. Píše jedno vědecké pojednání za druhým.

Za celý život jich stihne publikovat asi 300. Situaci nejenom u nás, ale i v celé Evropě velice pozorně sleduje. Vrásky na čele mu dělá nástup německého vůdce Adolfa Hitlera (1889–1945) k moci.

Vůdce rozzuří doběla

Vycítí, že jeho vlast je v nebezpečí. Zapojuje se do boje za její záchranu. 9. dubna 1938 vysílá rozhlasová stanice Columbia Broadcasting System jeho přednášku, kde upozorňuje na ohrožení Československa. „Musím něco udělat,“ rozhodne se a text posílá americkému prezidentovi Franklinu Delano Rooseveltovi (1882–1945). Možná je Hrdličkovo znepokojení jedním z impulsů, proč 26. září 1938 žádá americký prezident Roosevelt Hitlera o klidné řešení sudetské otázky v Československu. Marně.

Čtyři dny poté je podepsána Mnichovská dohoda.

Antropolog to sice vnímá jako prohru, ale nesloží ruce do klína.  Stále přednáší a odsuzuje okupaci své rodné země. „To se musí vydržet,“ tímto heslem se řídí vždy a za všech okolností.  Kdo ho ale zcela jistě neuznává, je německý vůdce Adolf Hitler.

O Hrdličkových teoriích se samozřejmě doslechl. Má vztek. Antropologovo vědecky dokázané tvrzení, že lidé jsou jednoho původu, ho dokáže rozzuřit doběla. „Naprosto tím popírá nadřazenost árijské rasy,“ zuřivě gestikuluje vůdce.

Hrdličku nenávidí celou svou duší. Už brzy ale bude mít příležitost k pomstě…  Poskytnou mu ji represe po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942). Msta za Heydricha, který umírá na následky zranění 4. června 1942, je v plném proudu. Střílí se prakticky denně.

Krvavá pomsta 

Ruka gestapa dosáhne i na starostu města Humpolce Emila Hrdličku (1894–1942). Tehdy sedmačtyřicetiletý muž patří mezi velké stoupence prvorepublikové československé demokracie.

Například ve svém rodném Humpolci zařídí záchranu zdejší sochy československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) před nacisty. Nechá ji schovat ve sklepním skladišti školy.

Je popraven za heydrichiády, i když přímou souvislost s atentátem nemá. Je ale jmenovcem slavného antropologa Aleše Hrdličky. Oba navíc pocházejí ze stejného města, Humpolce na Českomoravské vysočině. Příbuzní ale nejsou, nebylo to prokázáno.

Jenže Adolf Hitler má na Aleše Hrdličku pifku kvůli tvrzení, že árijská rasa je na stejné úrovni jako všechny ostatní. Na někom si potřebuje zchladit žluč – a Hrdlička jako Hrdlička, k tomu prvorepublikový demokrat.

Emil tak umírá 3. července 1942 na kobyliské střelnici. Aleš zemře v Americe o rok později 5. září 1943 ve Washingtonu přirozenou smrtí – na srdeční infarkt.