V mnoha pohádkách se objevuje zlá macecha, která nemá jiný cíl, než systematicky ničit životy svých nevlastních dětí.

Ušpiněná Popelka vymetá kamna v potrhaných hadrech, Jeníček a Mařenka jsou ponecháni sami v lese napospas osudu a Sněhurka skončí ve skleněné rakvi. Ale kde se vlastně tato myšlenka vzala?

Nesnesitelné nevlastní matky straší generace dětí. Tento archetyp je však starší, než by se zdálo. Podle historiků se jeho kořeny dají vystopovat nejspíše až do starověkého Říma, ale indícií je mnohem více.

Krutý život v Římě

Předobrazem kruté macechy může být skutečná historická postava, kterou je neblaze proslulá Livia Drusilla (59 př. n. l. – 29). Je třetí manželkou římského císaře Caesara Augusta (27 př. n. l.

– 14) a v době jejich sňatku je už matkou syna jménem Tiberius (42 př. n. l. – 37). Augustus má také dva mužské potomky, adoptované syny Gaia Caesara (20 př. n. l. – 4) a Lucia Caesara (17 př. n. l. – 2).

Jeden z nich má po smrti svého otce dosednout na trůn, ale oba zemřou dříve, než k tomu může dojít.

Brzy se začnou šířit zvěsti o nečisté hře ze strany Livie Drusilly a klepy podpoří také vyhnání a zavraždění dalšího potenciálního dědice, kterým je Augustův vnuk Agrippa Postumus (12 př. n. l. -14). Nakonec se vladařem stane Liviin syn Tiberius.

Změna rolí

Za upevnění obrazu Livie Drusilly jako zlé ženy je zodpovědný hlavně její krajan, historik Tacitus (asi 55-115). V jeho verzi římských dějin dostává Livia roli nemilosrdné intrikánky, která se nezastaví před ničím, aby zajistila svému synovi místo na trůně.

Tento obraz proslaví román anglického spisovatele Roberta Gravese (1895-1985) s názvem Já, Claudius (1934) a později také jeho slavná britská seriálová adaptace z roku 1976. I když tak podle některých expertů může být tato ikonická Římanka původní zlou macechou, v kulturách po celém světě se to hemží příběhy o zhoubné ženské rivalitě.

Často se však role mění, aby vyhovovaly společenským normám daného regionu. V některých oblastech Afriky a Asie na sebe macecha mohla vzít například podobu zlé druhé manželky, která týrá ctnostnou a pořádnou první ženu. A třeba v určitých koutech Evropy se stane žárlivou sestrou nebo tchyní.

Vyděšení pohádkáři

Když se známí autoři pohádkových příběhů, němečtí bratři Jacob (1785-1863) a Wilhelm (1786-1859) Grimmové v 19. století pustí do sbírání materiálů ke svým literárním počinům, jsou překvapeni množstvím lidových příběhů, ve kterých vystupují zlé ženy.

Folkloristé tvrdí, že spisovatelé potom mnoho matek a tchyní změní na nevlastní matky, aby zachovali „posvátnost“ mateřské role. Ne všechny macechy v pohádkových příbězích však mají na svědomí spisovatelé.

Ty se v lidových bájích vyskytují v tak hojném počtu proto, že to zkrátka a dobře odráží tehdejší realitu: kvůli předčasnému úmrtí jednoho z rodičů asi polovina všech dětí dříve vyrůstá s nevlastní matkou či otcem.

Pohádky bratří Grimmů se stanou populární četbou pro děti a poslouží také jako základ pro mnoho filmů, například pro slavné příběhy z produkce studia Walta Disneyho (1901-1966).

Moderní tvůrci se inspirují také u dánského autora Hanse Christiana Andersena (1805-1875) a zlá macecha si tak upevní svou pozici.