První konzul Francie Napoleon Bonaparte se bojí o svůj život. 18. května 1804 proto přiměje senát, aby ho jmenoval císařem. Dědičným následnictvím trůnu chce zmařit pokusy případných atentátníků.
Pozice Napoleon Bonaparte (1769–1821) tehdy není nijak silná, a to ani ve vlastní rodině. Matka Letizia (1750–1836) se na syna naštve.
Vadí jí, že z rodiny vylučuje své mladší bratry Luciena (1775–1840) a Jérôma (1784–1860) kvůli tomu, že se oženili podle vlastního vkusu.
Krátce před korunovací, naplánovanou na 2. prosince 1804, si proto Letizia sbalí svoje věci a odjede z Paříže do Říma.
Josefa (1768–1844), dalšího z bratrů Bonapartových, pro změnu rozčiluje, že s ním Napoleon nepočítá jako se svým přímým nástupcem. Hraje si proto na liberála.
Scény budoucímu císaři dělají i sestry Elisa (1777–1820), Pauline (1780–1825) a Caroline (1782–1839): „Žádáme, abychom byly oslovovány Jejich Výsosti jako princezny,“ prohlašují.
Když jejich ženské přesile ustoupí, stejně jsou nespokojené. „Máme nižší postavení než vdova Beauharnaisová,“ zuří. Napoleonova choť Josefina (1763–1814) bude první dámou Francie. „Okamžitě se rozveď,“ ponoukají sestry bratra. Josefina trpí.
Nedokáže dát manželovi mužského potomka a následníka trůnu. Musí proto vyvinout veškeré diplomatické umění, aby si své postavení uhájila. Jejím spojencem se stává papež c (1742–1823).
Posvětí-li její sňatek s Napoleonem církev, Josefininu roli už nikdo nezpochybní.
Zhouba pro Francii
Konflikty v Bonapartově rodině prosáknou i na veřejnost. Ostatně od té Napoleon také nemá velkou podporu. „Chtěl si vytvořit dvojí záruku – stát se císařem z vůle lidu a z milosti boží.
Byl chytrý člověk, ale naivně se přitom domníval, že dvojí a zdánlivě se vylučující obřad mu dává určité přednosti vůči panovníkům v jiných monarchiích,“ uvádí ruský historik Albert Zacharovič Manfred (1906–1976).
„Zahubíte sebe, a co je horší, zahubíte i Francii,“ vzkazuje Bonapartovi důstojník Rouget de Lisle (1760–1836), autor slavné Marseillaisy, jako odpověď na jeho prohlášení císařem.
Slova odsouzení uslyší Bonaparte i od lidí, jejichž názorů si váží. Politik Constantin François de Chasseboeuf de Volney (1757–1820), přítel podporující Bonapartovu kariéru, při senátním hlasování zvedá ruku proti udělení císařského titulu.
Generál Lazare Nicolas Marguerite Carnot (1753–1823) veřejně protestuje proti císařství. Odsouzením absolutistické vlády se netají ani Napoleonův spolubojovník a generál Jean Lannes (1769–1809), budoucí vévoda z Montebella.
Jejich kritické hlasy ale na Bonapartově rozhodnutí nic nezmění. Nepomůže ani dobový vtip, jehož autorem je politický glosátor Paul Louis Courier (1772–1825): „Být Bonapartem a stát se králem! Takhle klesnout!“ Žádné varování není pro malého velkého muže dost silné.
Rozpačité blahopřání
Papež Pius VII. váhá. Ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny. Bojí se ztráty úcty evropských panovníků a prestižního postavení mezi katolíky, pokud Napoleona korunuje. Na druhou stranu má z něj strach. Obavy z Napoleona jsou nakonec silnější. Je tedy rozhodnuto.
Na korunovaci přijede. Členové francouzského senátu přicházejí 1. prosince 1804 do pařížského Tuilerijského paláce. Už je znám výsledek plebiscitu, lidového hlasování, zda se má Napoleon stát císařem. Odevzdáno je 3 572 000 hlasů, z toho jenom 2579 proti.
Následují blahopřání. „Pohyb zahnal loď republiky do přístavu,“ říká budoucímu císaři rozpačitě předseda senátu François de Neufchâteau (1750–1828). Napoleon ale věří, že dokáže zvládnout obě role:
Ponechat Francii výsady republiky a přitom se stát absolutním vládcem… Zítra se nechá korunovat císařem. Katedrála v Remeši, která je tradičním místem korunovací francouzských králů, nepřipadá v úvahu. Napoleon chce pro sebe něco velkolepého.
Ke korunovaci proto vybírá právě pařížskou katedrálu Notre-Dame, budovanou v letech 1163–1345. Připraví zde působivé divadlo. Díky množství sametových závěsů a kulis ostatně vypadá vnitřek svatostánku spíše jako jeviště.
Protokol přesně určuje každému, kde má stát nebo sedět. Jenom zpěváků a hudebníků je celkem 800. Aby všechno dokonale klaplo, Napoleon si prý dopředu celý obřad přehrával s malými figurkami návštěvníků.
