„Je sedm hodin ráno. Probouzím se a má první myšlenka patří tobě. Tvůj obraz a vzpomínka na opojnou atmosféru včerejšího večera nedopřály mým smyslům klidného odpočinku,“ píše Napoleon Bonaparte Josefině de Beauharnais po jejich setkání.

Nemůže na ni zapomenout.

Francouzská smetánka se roku 1795 schází v pařížském salonu madame Thérésy Tallienové (1773–1835), manželky politika Jeana-Lamberta Talliena (1767–1820). Objevuje se tu i půvabná vdova Josefina de Beauharnais (1763–1814). Její první manžel Alexandre de Beauharnais (1760–1794), předseda Ústavodárného shromáždění, skončil za jakobínské diktatury pod gilotinou. Dokonce i ona se na krátký čas ocitla ve vězení. Nepříjemná zkušenost jí ale nezabránila v tom, aby si po návratu z temné kobky opět užívala života.

Není už sice v rozpuku mládí, ale dokáže se dokonale líčit a mistrně koketovat s muži. Poohlíží se totiž po ochránci, jenž by jí jako vdově se dvěma dětmi umožnil sladký život na vysoké noze, na který je zvyklá…

Schopný muž se hodí

Nakonec se stává milenkou Paula Barrase (1755–1829), nejvlivnějšího člena francouzské vlády – tzv. direktoria. K madame Tallienové tou dobou dochází i generál Napoleon Bonaparte (1769–1821). „Všímej si ho, je to schopný muž a mohl by nám být užitečný,“ pobídne Barras Josefinu, která okamžitě do okruhu svých zájmů zařadí také pomenšího vojevůdce.

„Bonaparta se jí však nepodaří okouzlit hned napoprvé,“ míní francouzský spisovatel André Castelot (1911–2004). Zdá se, že se Napoleon zatím neodváží ani pohlédnout na dámu, o níž se šušká, že má s Barrasem poměr.

První muž ve státě ale dobře odhadne, že se mu budou Napoleonovy služby hodit. Monarchisté se během podzimu 1795 bouří a Barrasovi teče do bot. Vzpomene si proto na Bonaparta a povolá ho do svých služeb. 4.

října 1795 Napoleon v Tulerijích s pomocí svých vojáků a 40 děl zničí stoupence monarchie.

Syn může mít šavli

Josefina a Napoleon se tehdy znovu potkávají v salonu madame Tallienové. „Snad teprve na začátku nebo dokonce až na sklonku vendémiairu (první měsíc francouzského revolučního kalendáře – trvá do 22. 9.

do 21. 10.) se počne rozvíjet vztah mezi veselou vdovou a »králem žebráků«,“ předpokládá Castelot. Barras už tehdy věnuje více pozornosti Thérése Tallienové než Josefině. Koketující vdova proto hledá další kořist a ve hře je právě Napoleon.

Za svůj vojenský úspěch dostává od Barrase odměnu – velitelství pařížské posádky. Chce zabránit dalším protestům monarchistů, a proto obyvatelům Paříže zakazuje nosit zbraň. Eugène de Beauharnais (1781–1824), Josefinin syn, se proto objednává u nového velitele ke slyšení.

Má přece šavli po otci… Napoleon dobře ví, kdo je jeho matka, a proto mu povoluje zbraň nosit. Josefina neváhá přijít Bonapartovi osobně poděkovat. Hned další den jí Napoleon návštěvu opětuje v jejím domě na ulici Chantereine.

Vdova mu dá košem

Mladému generálovi sice setkání lichotí, ale zatím o Josefinu ještě nejeví veliký zájem. „Polib za mne Eugénii,“ píše 9. listopadu 1795 svému bratru Josefovi (1768–1844) do jihofrancouzské Marseille. Pro Napoleonovu snoubenku Eugénii „Désirée“ Clary (1777–1860) vzkaz znamená tečku za jejich vztahem.

Pragmatická úvaha Bonaparta nutí hledat jinou nevěstu. Désirée opouští a nabízí sňatek vdově madame Panorii Comnène, které bývala jeho bytnou v dobách, kdy studoval na vojenské akademii. „Napoleone drahý, tušíte vy vůbec, kolik je mi let?

Mohla bych být vaší matkou,“ odmítne ho žena. Krátce poté ale generál dostává lístek od Josefiny. „Již dlouho jste nenavštívil svou přítelkyni, která vás má nesmírně ráda… je vám stále něžně oddána. Přijďte zítra se mnou posnídat.

Potřebuji vás vidět a promluvit si s vámi o vašich zájmech.“ Bonaparte neváhá a vydává se na cestu.

Cítí se jako balík

Vdova Beauharnaisová ho při návštěvě přesvědčuje, že navzdory všem klevetám nemá už s Barrasem nic společného. Řeč přijde i na Napoleonovy zájmy. „Žádal jsem o velení francouzské armádě v Itálii. Neúspěšně,“ poznamenává Napoleon zklamaně.

V její přítomnosti se cítí jako venkovský balík. Josefina umí udržovat konverzaci, říká to, co chtějí lidé slyšet, je milá a nenucená. V pravou chvíli dokáže pochválit jeho vojenské schopnosti. Zmatený důstojník jí podlehne.

„Byla to dokonalá žena. Měla v sobě něco, co muže přitahovalo,“ přizná mnohem později ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena, v čem spočívalo její kouzlo. „Josefina se pravděpodobně Napoleonovi vzdala již jednoho lednového večera krátce po jejich setkání, aniž by jej to stálo příliš mnoho úsilí,“ domnívá se Castelot.

Milence dává košem

Už v lednu 1796 má zamilovaný muž jasno. Josefinu si vezme za ženu. Své snoubence Désirée dává definitivně košem a vyřeší to mazaně. Chce po ní, aby si sama vymohla souhlas rodičů k okamžitému sňatku.

Dobře ví, že to nemůže splnit. První krok musí vždy učinit muž, společenské konvence nedovolí ženě, aby věci vzala do vlastních rukou. Teď už je konečně volný pro Josefinu… Barras mu ale vyčte, že Josefině dává dary.

Peníze, které za ně utrácí, by prý mohl věnovat své vlastní rodině. „Moje dary jsou svatební a můj vztah k ní je vážný,“ tvrdí Napoleon. Vůdce direktoria tedy jeho úmysly podpoří. „Beauharnaisová je ochotna podporovat starý i nový režim, její postavení ti dodá na vážnosti, její dům patří v Paříži k nejlepším,“ řekne prý na rovinu o své bývalé milence.

Sňatku nic nebrání.