Trojici mužů bičuje déšť, do toho všeho není vidět na krok. „Jsme tu,“ hlesne jeden z nich. Jeho kolega vytahuje připravený vzkaz a strká ho do láhve. Jenže v horách se mění počasí každou chvílí, zničehonic vylézá sluníčko.
Překvapená skupina hledí do dálky, vrchol Olympu je totiž ještě o pár metrů výš.
Horolezecké sny a touhy se pohybují především v osmitisícových výškách. I zdánlivě nudné zasněžené vrcholy na starém kontinentě ale slibují dobrodružství. Vytáhněte ze skříně cepíny a vydejte se s EPOCHOU po stopách evropských horách!
Výstup s matrací
Hora: Mont Blanc
Země: Francie a Itálie
Výška: 4 808 m. n. m.
Leží ve Francii nebo Itálii? Handrkování o nejvyšší horu Evropy nemá konce. Pokud jde ale o dobytí monumentálního vrcholu rozkládajícího se přímo na hranicích, máme jasno. Na druhou stranu, velkou měrou se na něm podílí švýcarský občan.
Přespat venku? Jde to!
Horace Bénédict de Saussure (1740–1799) nemá o peníze nouzi, získává kvalitní vzdělání a věnuje se botanice. Už od roku 1774 při svých toulkách závistivě sleduje Mont Blanc, vrchol trčící nad městečkem Chamonix.
Zdolá sice několik okolních kopců, ale na obávanou horu si netroufne. A tak přistoupí k svéráznému plánu. Odvážlivci, kterému se úctyhodný kousek podaří, vyplatí štědrou odměnu. Jedním z harcovníků se stává Jacques Balmat (1762–1834).
Rodák ze Chamonix má hluboko do kapsy a živí se porůznu. Ještě před dobytím uspořádá několik neúspěšných výstupů „Jdu hledat krystaly,“ zalže Balmat své manželce a práskne za sebou dveřmi.
Začátkem srpna 1786 narazí na starého známého Michela-Gabriela Paccarda (1757–1827). Společně se vydají na cestu. Navléknou se do tlustých svetrů, na hlavy nasadí klobouky a v rukou třímají hole.
Píše se 8. srpna 1786, krátce po šesté hodině večerní, kdy dvojice poprvé dobývá nejvyšší horu Evropy. Po zpáteční cestě ale postihuje Paccarda sněžná slepota a jeho kolega ho musí doslova vést za ruku.
Zapomenutý hrdina
Když se o celé události dozví de Saussure, je nadšením bez sebe! Než horalům vyplatí slíbenou odměnu, musí mu pomoci dobýt Mont Blanc. Za přispění Balmata a dalších sedmnácti mužů se tak stává o rok později.
Celé procesí vypadá jako fanfaronská výprava, protože de Saussure s sebou vláčí postel s matrací a hromadu nepotřebného oblečení. Po výstupu patří Balmat mezi vážené občany, stává se i radním.
Od sardinského krále Viktora Amadea III. (1726–1796) dokonce obdrží titul vévoda z Mont Blancu. Zatímco si Balmat užívá slávy, na Paccarda se jaksi zapomnělo. O všem vypovídá i sousoší, které ztvárňuje de Saussurea a Balmata.
Až po určité době ozdobí ulice Chamonix pomník sedícího Paccarda. Účast na prvenství mu už ale nikdo nikdy neodpáře.
Sousedská dominanta
Hora: Gerlachovský štít
Země: Slovensko
Výška: 2 654 m. n. m.
Slovenský titán nese od roku 1796 jméno na počest Františka Josefa I. (1830–1916). Během meziválečného období zase najdeme na mapě Štít Legionářů, v dobách komunistického útisku pro změnu vzdává hold Josifu Stalinovi (1878–1953).
Až začátkem 60. let se název ustálí, inspirací je nedaleká obce vesnička Gerlachov.
Horal s vyznamenáním
Jenže osud Gerlachovského štítu má podobnost s pohádkou o Popelce. Horu, kterou bychom našli nedaleko polských hranic, totiž v roce 1763 nepřesně změří císařští úředníci. Díky tomu se nejvyšším vrcholem stává Kriváň, národní symbol Slovenska.
Až po několika letech přírodovědci přichází s důležitým tvrzením. „Gerlachovský štít je daleko vyšší!“ píší ve svých zprávách. Do celé situace se přimíchává učitel Ján Still (1805–1890). V roce 1834 jako první vystoupá na „Gerlacha“.
Původně se vypraví s několika dalšími přáteli na kamzíky. Jenže prokazatelné důkazy chybí, sám Still o svém výkonu mlčí. I přesto se stává renomovaným a horským vůdcem.
Opakovaně vystupuje na nejvyšší bod Slovenska, v 70. letech dokonce mezi sněhové závěje dovede maďarského horolezce a cestovatele Móra Déchyho (1847–1917).
Still patří mezi populární osobnosti zapomenutého kraje, v roce 1882 se dokonce dočká Stříbrného kříže, ocenění od samotného císaře Františka Josefa!
Zkáza odvážné výpravy
Hora: Matterhorn
Země: Švýcarsko
Výška: 4 478 m. n. m.
Pokud by se udílela cena krásy i mezi skalnatými obry, švýcarský Matterhorn by získal nálepku jasného favorita. Jeho dobývání ale patří k tomu nejsmutnějšímu, co mohou horolezecké dějiny nabídnout.
Celý svět u nohou
Za vším hledejme náhodu. Když dvacetiletý Edward Whymper (1840–1911) dostává za úkol nakreslit vrcholky švýcarských hor, netuší, že se zblázní do zdolávání kopců. Matterhorn ho dráždí a nedá mu spát, chce ho dobýt.
Donkichotský boj trvá bezmála pět let, Záhy se dává dohromady s dobrodruhem Francisem Douglasem (1847–1865), kaplanem Charlesem Hudsonem (1828–1865) a horolezcem Douglasem Hadowem (1846–1865).
Britskou ekipu naruší tři průvodci, Francouz Michel Croz (1830–1865) a Švýcar Peter Taugwalder (1820–1888) se synem. Když vyráží 13. června 1865 z ospalého Zermattu, netuší, že se jich dobrá polovina nevrátí.
Výstup probíhá podle předpokladů a na ikonický vrchol jako první dokráčí Croz s Whymperem. „Ve 13:40 nám celý svět ležel u nohou, Matterhorn byl dobyt!“ píše do svého deníčku o své věčné Nemesis.
Při sestupu ale nezkušený a zbrklý Hadow uklouzne a bere s sebou Croze, Douglase a Hudsona. Ostatní mají velké štěstí, protože lano se přetrhne. Zlí jazykové později očerní Taugwaldera z toho, že v zájmu záchrany života lano uřízne.
Média celý incident rozmáznou, a tak v celé vřavě zcela zaniká informace, že švýcarský titán je zkrocen.
Mezi antickými bohy
Hora: Mytikas
Země: Řecko
Výška: 2 917 m. n. m.
Vystoupat na mýty opředený Olymp a stanout po boku všemocného Dia? Lákavá myšlenka má ale řadu úskalí. To hlavní tkví v politické situaci, která úplně nepřeje odvážným horolezcům. K tomu všemu ještě musíme připočítat nevyzpytatelné počasí.
Dvakrát a dost
O dobytí druhé nejvyšší hory na Balkáně se pokouší řada cestovatelů. Jenže oblast mají pod kontrolou osmanské úřady, a tak v okolí řádí řečtí bandité.
Na začátku 20. století například unáší německého horolezce Edwarda Richtera, jeho četnický doprovod bez skrupulí povraždí. Když Řecko oblast získá, trvá pouhý rok, než slovutná hora najde přemožitele.
Švýcarský fotograf Frédéric Boissonnas (1858–1946) a jeho krajan Daniel Baud-Bovy (1870–1958) chtějí oblast procestovat. Najmou si pasáčka divokých koz Christa Kakkala (1882–1976). Jejich výstupu ale nepřeje počasí, kromě mlhy kraluje studený déšť.
Ten málem skupinu připraví o kýžený primát. Trio se po úmorné cestě domnívá, že dosáhlo cíle. V téže chvíli vysvitne slunce a nedaleko nich se zjeví opravdový vrchol. Toho dosahují 2. srpna 1913, Kakkalos se díky tomu stává oficiálním průvodcem. Svou poslední túru vykoná v úctyhodných 91 letech!
