„Internacionalismus je zdrojem pokroku a dělník nikdy nepozvedne zbraň proti jinému dělníkovi,“ hlásala s oblibou komunistická propaganda.
Není třeba zdůrazňovat, že šlo o prázdná hesla – bolševickým představitelům kdekoliv na světě šlo především o moc, o kterou se odmítali s kýmkoliv dělit a kterou pokud možno usilovali ještě rozšířit.
Sovětský svaz se nerozpakoval použít armádu proti vlastnímu obyvatelstvu i proti tzv. spřáteleným zemím. Rok 1953 ve východním Německu, 1956 v Maďarsku či 1968 v Československu hovoří za vše.
SSSR se prohlašoval za učitele pokrokového světa, za první socialistický stát na světě. Vše muselo fungovat podle přání Moskvy, zotročené země neměly právo na vlastní politiku.
Pár výjimek, které se Kremlu postavily, se ovšem našlo, například Titova Jugoslávie. Však ihned poté komunistická propaganda spustila triády o krvavém psu Titovi. Ovšem jeden soupeř v „táboře míru“ Sovětskému svazu nakonec přece jen vyrostl.
A byl to soupeř, kterého muselo moskevské vedení chtě nechtě respektovat. Bolševici totiž po skončení druhé světové války ovládli Čínu, nejlidnatější zemi světa.
Zpočátku byly vztahy obou režimů téměř idylické. Vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung viděl ve Stalinovi svého velkého učitele. Přesto si tu a tam udělal něco po svém, Stalin mu to ovšem z nutnosti toleroval:
„Když v roce 1945 skončila válka s Japonskem, vyzvali jsme čínské soudruhy, aby s Čankajškem (vůdčí postava čínských nacionalistů bojujících proti komunistům;
v době, kdy Čínu okupovalo Japonsko, se obě strany nakrátko spojily) uzavřeli dohodu, jak je jen modus vivendi možný. Slovně s námi souhlasili, ale jakmile odjeli domů, dělali si to podle svého: sebrali síly, udeřili a Čankajška vyhnali. Ukázalo se, že pravdu mají oni, ne my.“
Při příležitosti Stalinových sedmdesátých narozenin Mao přijel vlakem do Moskvy. Na slavnostní recepci řekl sovětskému vůdci:
„Soudruhu Staline, jste učitelem a přítelem celého světa, jste učitelem a přítelem čínského lidu.“ Stalin podobné holdy vyžadoval, i když v koutku duše byl přesvědčen o jejich neupřímnosti. Na oplátku Maovi odpověděl:
„Nikdy jsem nečekal, že jste tak mladý a silný. Dobyl jste velkého vítězství a vítězové se nekárají.“
Ještě za Stalinova života podepsaly SSSR a Maova Čína smlouvu o přátelství. Sověti souhlasili s převodem některých železnic na čínském území, které byly dosud pod jejich kontrolou, vrátili i přístav Port Arthur.
Stalin jistě tyto kroky nedělal s nadšením, ale byl si vědom, že k Maovi se nemůže chovat stejně jako třeba ke Gottwaldovi, kterého mohl seřvat, kdykoliv se mu zachtělo, ba dokonce, kdyby si umanul, poslat jej na popraviště.
Ruku v ruce oba diktátoři postupovali i během korejské války (1950–53). Proti Američanům zde do boje vyrazili vedle korejských bolševických bojůvek i tzv. čínští dobrovolníci. To vše nemohlo projít bez souhlasu Kremlu.
Výsledkem korejské války bylo rozšíření bolševického mocenského vlivu na severní část korejského poloostrova.
Stalin byl pro Mao Ce-tunga skutečně velkým učitelem. Podobně jako Stalin v SSSR i Mao si v Číně vypěstoval neuvěřitelný kult osobnosti.
Mao byl oslavován jako bezmezný vladař a označován jako „velký kormidelník“ a „nejrudější z rudých sluncí v naších srdcích“.
Každý den začínal rituálem „tance věrnosti“ – džiga s přiložením ruky k čelu a k srdci na znamení toho, že mysl i srdce všech překypují bezmeznou láskou k Maovi.
Mao byl přesvědčený stalinista, a proto nelibě nesl, když Nikita Chruščov, byť za zavřenými dveřmi, kritizoval roku 1956 na 20. sjezdu KSSS Stalinovy metody vládnutí. Od té chvíle se začínají vztahy mezi Čínou a SSSR ochlazovat.
Mao se cítil být jestřábem, který byl v padesátých letech a začátkem let šedesátých vůči západním demokraciím mnohem nesmiřitelnější než Moskva.
V soukromí kritizoval Sovětský Svaz, že stáhl jaderné zbraně z Kuby, odmítl podepsat i smlouvu mezi SSSR, USA a Británií o zákazu jaderných zkoušek.
Před světem však obě země udržovaly „bratrskou jednotu.“ Například stále pokračovaly práce sovětských poradců a čínských vědců na čínské jaderné bombě.
Záhy však sovětští jaderní specialisté začali z Číny mizet. Číňané však svou práci dotáhli do konce a 15. října 1964 vstoupili do jaderného klubu. Pekingu vzrostlo sebevědomí a v čínském politbyru zazněly i územní požadavky vůči SSSR.
V roce 1966 byla v Číně zahájena nechvalně proslulá kulturní revoluce. Desetitisíce zfanatizovaných Číňanů listovaly Rudou knížkou, která obsahovala citáty velkého Maa. Začal hon na nepřátele lidu, prohřeškem byla i znalost cizího jazyka.
Teroristé z Rudých gard byli nesmírně vynalézaví ve způsobech mučení, jejich arzenál čítal až 80 možností, jak násilím donutit oběti k přiznání.
Lidem odsouzeným na smrt byla před veřejnou popravou přeťata průdušnice a nahrazena ocelovou trubičkou, aby mohli dýchat, ale nemohli vykřikovat protistátní hesla. Čínská realita neměla v té době daleko od hrůzné fikce George Orwella 1984.
Vliv kulturní revoluce se promítl i do čínské zahraniční politiky. Tehdejší premiér Čou En-laj se nerozpakoval prohlásit: „Pohraniční válka se SSSR začne dříve než válka s USA.“ Peking tvrdil, že pouze on kráčí správnou cestou ke komunismu.
Propaganda hlásala k Sovětům nenávist, ulice, kde sídlila sovětská ambasáda, byla pojmenována na Antirevizionistickou. Došlo dokonce i k fyzickým útokům na sovětské diplomaty.
Vztahy mezi oběma státy byly více než napjaté. Vliv na ně začala mít i situace v zemi, která byla od Číny tisíce kilometrů vzdálená – v Československu.
Rok 1968 byl ve znamení Pražského jara, kdy se československé stranické vedení pokusilo o nemožné, totiž polidštit totalitní systém. Jak známo, tento pokus rozdrtily pásy tanků Varšavské smlouvy. To vše na základě tzv.
Brežněvovy doktríny omezené suverenity, kdy si Moskva vyhradila právo zasáhnout v zemi, kde byl podle jejího názoru dosavadní bolševický režim ohrožen.
Čínští komunisté vnitřně s Dubčekovými reformami jistě nesouhlasili, ale vpád Sovětských vojsk do Československa jim poskytl vhodnou záminku vyostřit s Moskvou nepřátelství.
Na pohraniční řece Ussuri leží docela velký ostrov, který nese název Damaňskij. Je dlouhý 1700 metrů a široký 500 metrů. Léta byl předmětem sporů mezi Ruskem a Čínou. Pro Maa to byla vhodná záminka a 2. března 1969 ostrov začala obsazovat čínská vojska.
Sověti je za těžkých ztrát z ostrova vytlačují. Číňané to však 15. března zkoušejí znovu. Na sovětské straně byla povolána 135 motostřelecká divize, která se rozvinula podél břehu řeky Ussuri.
Divize měla ve výzbroji moderní raketomety BM 21. Bylo to jejich první bojové nasazení a přes 700 Číňanů našlo smrt v ohnivé vichřici. Některé prameny hovoří i o tom, že Sověti v bojích použili i aerosolovou bombu.
Ta, na rozdíl od atomové, nezanechává žádné zamoření, takže postupující jednotky mohou záhy území snadno obsadit. Rusové ji údajně použili i ve válce proti čečenským povstalcům.
Sověti v této bitvě tedy Číňany naprosto rozdrtili. 13. srpna 1969 však Číňané útočí znovu, tentokrát na hranici s dnešním Kazachstánem. Během jediného dne jsou čínské jednotky zatlačeny zpět. Číňané přijdou o 19 vojáků, Sověti o dva.
V té chvíli do hry vstupuje propaganda. Moskva vypouští dezinformaci, ve které tvrdí, že se chystá na jaderný úder proti Číně. Zprávu přebírají i západní sdělovací prostředky a Kreml ji na četné urgence nevyvrací.
Hrozba jaderného útoku Číňany od dalších incidentů odradí. Po skončení studené války se ukázalo, že se ze strany SSSR jednalo skutečně jen o cíleně vypuštěnou fámu.
Číňané poté raději souhlasili s tím, že hranice mezi oběma zeměmi jsou trvalé a neměnné. Chladné vztahy mezi bolševickými giganty zůstaly.
Na sklonku 70. let, kdy Čína zahájila útok na vietnamských hranicích, Sovětský svaz zareagoval stažením části svých vojsk z východního Německa na sovětsko-čínskou hranici.
Po rozpadu SSSR se vztahy částečně uvolnily, ale dodnes se v politických a vojenských kruzích hovoří o existenci čínských plánů na obsazení asijských částí Ruska.
