„Zdají se mi sny o tom, že střílím po jiných lidech,“ souká ze sebe zmateně mladý muž. Psychiatr si něco zapisuje do notýsku. Pak vstane, přistoupí k bloku s recepty a předepíše muži antidepresiva. Věří, že tím je celý problém vyřešen…
Psychiatr Maurice Dean Heatly si ale neuvědomuje, že to je jen maličký střípek celého obrovského problému. Jeho pacient potřebuje mnohem větší péči, než si vůbec kdo umí představit.
Jmenuje se totiž Charles Joseph Whitman (1941–1966) a brzy spustí svou krvavou řežbu, která se zapíše do dějin.
Jsem obětí myšlenek!
Ta bolest hlavy už se téměř nedá vydržet. Trápí ho tak často, že si snad už ani nepamatuje den, kdy by si mohl oddychnout. Navíc ty úděsné myšlenky! Stránky Whitmanova deníku jsou plné zmatených a nešťastných přiznání.
„Měl bych být rozumný muž, ale jsem obětí řady neracionálních myšlenek. Bojím se, že mě mé násilnické impulzy ovládnou,“ píše si 31. července 1966. A skutečně nebude trvat dlouho a ukáže se, že mladíkovy zápisky byly prorocké.
Tátovi se nezavděčí
Přitom nic nenasvědčuje tomu, že by modrooký blonďák měl jednoho dne spustit nelítostnou palbu do neznámých lidí, ačkoliv dokonalé dětství Charles rozhodně nemá.
Narodí se 24. června 1941 v Lake Worth na Floridě jako nejstarší ze tří synů Margaret a Charlese Whitmanových. Jeho otec sám vyrůstal v sirotčinci, a tak mu není role táty nijak blízká.
Jeho synové se od něho vlídného slova nedočkají, natož jakékoliv pochvaly. Přitom se zdá, že malý Charles by si ji pořádně zasloužil.
Dítko jako ze žurnálu
Chlapcovy školní výsledky jsou totiž nadprůměrné. Je vysoce inteligentní, navíc neobyčejně nadaný pianista. Se svými bratry je ministrantem v kostele, protože jsou všichni matkou vedeni ke křesťanské víře.
Charles pravidelně končí u zkoušek mezi nejlepšími z ročníku. Chodí do skautu a získává jedno vyznamenání za druhým. To však jeho otci nestačí ani zdaleka. Pro toho jsou manželka a synové jen skvělými terči psychického i fyzického trýznění.
Cvičí se ve střelbě
Poté, co čerstvého absolventa střední školy Charlese jeho otec málem utopí v bazénu, spěchá mladík i přes otcovu nevoli a výhrůžky na vlak, který jej doveze na vojenskou základnu amerického námořnictva Parris Island v Jižní Karolíně.
Konečně je sám a může nadále tříbit talent. Výcvik mu jde na výbornou. Je naprosto bezkonkurenční ve střelbě na pohyblivý cíl. Skvělými výsledky si zajistí hladké přijetí na Texaskou univerzitu v Austinu.
Právě tady, ač výtečně nastartovaná, také nakonec Charlesova cesta končí. A nejen ta jeho…
Výsledky mizí v nedohlednu
Píše se rok 1961, když započne své studium na Texaské univerzitě. Půl roku nato potká studentku pedagogické fakulty Kathy Leissnerovou z texaského městečka Needville a za další půl rok už jim bijí svatební zvony.
Charlesův otec jen rozčilením skřípe zuby. Zatímco by se však mohlo zdát, že se vše daří do puntíku, pravda je jinde. Zatímco Kathy prospívá na škole skvěle, Charlesovi už se nedaří zdaleka tolik jako na střední. Takovou situaci jen těžko zvládá.
Agresivita se probouzí
Začínají se mu do duše dostávat zvláštní pochyby. Charles se žárlivostí sleduje, jak dobře se daří jeho ženě. Nechápe, jak může sám skončit jako obyčejný řadový mariňák. Navíc nesnáší fakt, že je stále finančně závislý na otci.
Propadá gamblerství a nevyhne se oplétačkám se zákonem. Podle blízkých přátel dokonce, i přes zjevnou lásku ke Kathy, svou ženu několikrát uhodí. V roce 1966 navíc přichází další bolestný zlom.
Rozvod jeho rodičů probíhá značně bouřlivě a je na Charlesovi, jako prvorozeném, aby se postaral o bezpečí své matky i mladší sourozence. Náznaky podivného vnitřního pocitu se konkretizují. Deprese se stupňují, stejně jako nesnesitelné bolesti hlavy. Adekvátní pomoc odnikud nepřichází.
Cítím se strašně!
Definitivní vyústění situace přichází v noci 1. srpna 1966. Vkrade se k matce do ložnice, omotá jí v mžiku zahradní hadici kolem krku a zaškrtí ji. Po dvou hodinách přichází na řadu i Kathy. Té zasadí několik ran nožem. Dopis na rozloučenou mluví jasně:
„Cítím se strašně. Šlo mi hlavně o to, aby se nemusely vyrovnávat s tím, co spáchám, chtěl jsem je chránit před nenávistí okolí.“ A že se Whitman chystá spáchat skutečně děsivou akci.
To bude ale lov!
„Chystám se na lov divočáků,“ vysvětluje u pokladny, když platí účet za pušku M1, zásobníky a osm krabic nábojů. Objede ještě několik obchodů, než se vyzbrojí ke své spokojenosti. Jeho výbava je jak vyšitá z akčního filmu.
Po ruce má loveckou pušku Remington, brokovnici, revolver i pistole, pro potřeby boje muže proti muži se vybavil noži, mačetami a dokonce i kladivem. Svůj arzenál musí nějak dopravit na místo určení.
Dopoledne tak nasedá do dodávky a všechno přiveze k vyhlídkové věži Texaské univerzity.
Dobrý den, pane…
Jelikož jej přistihne recepční Edna Twonsleyová, stane se první obětí za bílého dne. Whitman ji utrží ránu pažbou, která je dostatečně silná na to, aby ji zabila.
V tu chvíli již trojnásobný vrah může pokračovat s vozíkem plným nebezpečného nákladu do výtahu. Cestou se ještě pozdraví s dvojicí studentů, kteří nemají ani tušení, že se podruhé narodili. Stejné štěstí už nečeká rodinu Gabourovu.
Matka Mary, dva synové a rodinná známá Marguerite Lamportová padají k zemi po střelách z brokovnice. Jejich manželům se daří utéct.
Skutečné peklo začíná
Whitman vyjede na věž, zablokuje přístup vozíkem a schová se u věžních hodin. Tropické vedro mu nemůže jeho plán překazit. Vlastně už jej po dalších 90 minut nezastaví vůbec nic. Bere si k ruce loveckou pušku, to byla vždy jeho silná stránka.
Střelba na pohyblivý terč mu nedělá problém, to už se ukázalo během výcviku. A 90 metrů pod sebou má takových terčů víc než dost. K některým musí střela překonat i vzdálenost 400 metrů! Vrahova muška je však chladnokrevně přesná.
Desítky zasažených obětí
Jakmile se ozvou první výstřely, vypuká v ulicích Austinu chaos. Lidé se krčí schovaní za auty, vbíhají do obchodů, kácí se zastřelení k zemi… Whitmanovi se z věže podaří 12 lidí zastřelit a další desítky zranit. Ovšem i zezdola někdo opětuje střelbu.
Střelce se snaží zasáhnout nejen policisté, ale i civilisté. Vždyť jsme v Texasu, kde se vždy najde někdo se zbraní. Schovaného mladíka není možné přes betonové zábradlí strefit, ale alespoň se mu hůře míří. Konečně se však daří ke střelci přiblížit.
Kromě tří policistů se akce účastní i ozbrojený civilista Allen Crum. Zatímco jeden z policistů vykopne dveře, Crum vypálí. Cíl sice netrefí, ale odvede pozornost a Whitmanovi se tak stanou osudnými zásahy profesionálů.
V té době mu už zbývaly poslední měsíce života. Mladému muži totiž na mozku roste nádor, který tlačí přímo na centrum odpovědné za kontrolu emocí, především hněvu.
