Zatímco majetní čeští stavové si dopřávali hojnost masa, bílého pečiva a exotického ovoce, chudí lidé si museli vystačit s tím, co si sami vypěstovali, nebo našli poblíž vesnice.

Co bylo základem jejich stravy a byla opravdu tak zdravá, jak se o ní dnes traduje? Chutnala by nám?

Středověk představoval co do hojnosti potravy velice nestabilní období. Etapy, kdy byl jídla dostatek, střídaly hladomory v důsledku neúrody a válek.

Lidé byli tehdy mnohem závislejší na počasí, které ovlivňovalo nejen úrodu, ale i množství zvířat v lese, jež tvořila důležitou součást tehdejšího jídelníčku. Proto byla všeobecně podporována střídmost, jedlo se jen dvakrát denně, a to dopoledne a v podvečer.

Církev doporučovala také nejrůznější půsty, naopak obžerství bylo považováno za jeden ze smrtelných hříchů.

Kdo radil s jídelníčkem Karlovi IV.?

Jinak se stravovaly horní vrstvy obyvatelstva a jinak chudina. Jedno ale platilo pro všechny. Vhodná strava byla, dle antického vzoru, spolu s dostatkem tělesného pohybu považována za výborný prostředek prevence nejrůznějších chorob. Tak to ostatně vidí i moderní medicína.

Proto například Karel IV. (1316–1378) obdržel od svého dvorního lékaře, Havla ze Strahova, knihu s doporučeními ohledně panovníkovy životosprávy, tzv. Regimina sanitatis.

Gurmán na trůnu, kritizovaný pro zálibu v hodování

Karel IV. miloval chléb s tlustou vrstvou másla, kuchaři pro něj připravovali speciální malý bochníček, tzv. manchet. Dále rád jedl štiku s mandlovou nádivkou či mleté kapří maso s bylinkami, kořením a zeleninou, označované jako rissoles.

Měl v oblibě také hustou masovou polévku, ragú z dušeného masa a zvěřinu. Kvůli zvýšené konzumaci masa ho pak ke stáří trápila dna. V jeho pitném režimu převládalo víno.

Jeho lékař ho často kritizoval za přejídání, protože věřil, že střídmost je nad všechny lékaře.

Kdo by odolal?

Ovšem jakožto císař římský se Karel IV. musel často účastnit nejrůznějších hostin a oslav, jež oplývaly nejrůznějšími lahůdkami, kterým bylo těžké odolat.

Při cestě do Francie dne 5. ledna 1378 například jeho oběd sestával ze tří hlavních chodů a dvou mezichodů. Na talíři se mu tak objevil zajíc načerno, pečeně se žlutou omáčkou, norské pirožky (plněné masem) či lombardské koláče.

Dále pak housata, tuční kapouni, masové knedlíčky, slepice i zvěřina. Tříchodová večeře posléze zahrnovala opět pečeni, housátka a kapouny, dále okouny, palačinky, sladké koláče a drobné pečivo.

Opulentní Vánoce pana Voka

Špatně se rozhodně neměli ani čeští stavové. Například oslavy Vánoc na panství posledního Rožmberka, Petra Voka (1539–1611), se vždy nesly ve znamení velkého hodování.

Pravda, na Štědrý den mu předcházel půst držený až do východu první hvězdy, pak se ale stoly začaly prohýbat pod nejrůznějšími laskominami. Na výběr bylo z několika druhů paštik, dále kuřata, zvěřina, husičky i zpěvní ptáci.

Nechyběly pečené štiky, pstruzi a raci z místních rybníků. Největší delikatesu ovšem představovaly medvědí tlapy. Z cukroví se nabízelo několik druhů medových perníků, mandlové a zázvorové pečivo či pusinky.

Sladkosti, hygiena a příbor

Cukr byl i zde vzácným artefaktem, přesto mohly vznešené dámy u vánoční tabule mlsat sedmikrásky, šípky či pomerančovou kůru kandovanou v cukru, smažená jablíčka a fíky v medu. Vedle místního ovoce oplývaly stoly i tím exotickým včetně rozinek a datlí.

Tabule byla krásně zdobena a jednotlivé chody nosila pážata.

Ač si středověk na dostatečnou hygienu (nejen potravin) příliš nepotrpěl, zde si hosté myli ruce v umyvadlech a používali dokonce celý příbor, tedy vedle nože a lžíce i dvojzubou vidličku, což tehdy nebylo úplně obvyklé.

Černý a bílý chléb

Chudí lidé na tom však byli o poznání hůře. Jejich strava sestávala zejména z hrachu a nejrůznějších kaší z obilí a chleba. Hlavní obilninou přitom bylo žito, ze kterého se pekl tmavý chléb, obsahující rovněž otruby.

Bílý chléb z pšenice byl vyhrazen pro vyšší vrstvy obyvatelstva, které měly „citlivější trávení“. Z dnešního pohledu se tak chudí stravovali zdravěji než bohatí, zastánce bezlepkové stravy by ale zřejmě hojnost obilnin v jejich jídelníčku úplně nenadchla.

Kaše a zase kaše

Lidé z vesnice často snídali i večeřeli (oběd byl zaveden až později) kaši, nejčastěji obilnou, případně pohankovou, konopnou, krupičnou či hrachovou.

Většinou upravenou naslano, sladká kaše byla ovšem oblíbenější a slavnostnější, objevovala se dokonce i na stolech šlechty. Chudí si ji sladili medem či ovocem, protože cukr byl v té době velice drahou komoditou.

Součástí každého jídla chudých byl chléb či chlebové placky. Nejedl se ovšem čerstvý, ale ztvrdlý a okoralý, případně se z něj připravila chlebová polévka. Vydatné polévky ostatně často představovaly večerní jídlo.

Je libo bobří ocas či medvědí pazneht?

V postních dnech, kterých byla až polovina v roce, se z masa směly konzumovat jen ryby, oblíbení byli zejména pstruzi a úhoři, a dále raci, hlemýždi a ústřice, případně někteří ptáci (vrabci, vrány či sluky).

Mimo půst si lidé na venkově rádi dopřáli hovězí i drůbeží maso, vepřové kupodivu tolik ne. Chovaly se slepice, zato téměř vůbec kachny a husy.

Pytláctví v lese bylo tvrdě trestáno, proto si málokdo troufl na vysokou zvěř, běžně ale lidé chytali bobry, zajíce či veverky.

Ze zvířete se zpracovávaly všechny části, některé bychom ale my asi již měli problém pozřít, třeba ocas z bobra, medvědí paznehty či hlavu srny.

Co roste u země, to se nejí

Součástí středověkého jídelníčku byla i zelenina, nikterak to s ní ale nepřeháněli. Konzumovali ji více na venkově než na šlechtických dvorech. Oblibě se těšily cibule, česnek, mrkev, různé dýně a tykve, řepa, kapusta a zelí.

Z ovoce jedli venkované hlavně jablka, hrušky a broskve, sbírali ale i plody rostoucí divoce, třeba maliny, borůvky a jahody. Svůj význam měly i bukvice a žaludy. Z nich se v době nedostatku dělala mouka, ze které se pekl chleba namísto z obilí.

Oproti tomu lékaři u dvora konzumaci plodů rostoucích nízko nad zemí nedoporučovali, považovali je za zdraví škodlivé.

Bylo středověké jídlo zdravé?

Stravování bohatých středověkých měšťanů a šlechty se zdravým příliš nazývat nedalo, střídmostí taktéž neoplývalo. I když pokrmy nesmažili, zeleninou se na dvoře šetřilo, zato masa a bílého pečiva byl nadbytek.

Venkované na tom byli o poznání lépe, jejich strava byla na maso, a tím i na tuky chudší, zato obsahovala více zeleniny i ovoce.

Protože venkované tvrdě pracovali, mohli si dovolit konzumovat na vhodné sacharidy bohaté obilné kaše.

Pro nás, kteří trpíme spíše nedostatkem pohybu, by ovšem takové jejich množství bylo nadbytečné. Některé principy středověkého stravování, především lokálnost surovin, co nejmenší zpracování obilnin a střídmost v jídle, by ovšem bylo vhodné dodržovat i dnes.