Paní tak vlídná, nedotknutá zlem čili Dobrá nebo Guta,“ píše o Gutě Habsburské básník Oldřich z Etzenbachu, který v době jejího manželství s Václavem II. tráví svůj čas na pražském dvoře. Je to ale pravda? 

Když Václava II. (1271–1305) v květnu 1283 v Praze vítají lidé, královský chlapec už toho má hodně za sebou. Léta 1279–1283 strávil jako vězeň braniborského markraběte Oty V. (1246–1298).

„Chci 15 000 hřiven stříbra,“ žádá dotyčný za Václavovo navrácení do Čech. Pak se ale rozmyslí a chce ještě o 5000 víc. Česká šlechta ovšem nemá šanci tak obrovskou sumu sehnat.

Jako schůdné řešení se nakonec ukáže nabídnout Otovi do zástavy většinu severních Čech. Území odpovídá požadované sumě. Češi zatím prosí o pomoc Rudolfa Habsburského (1218–1291). Jak se zbavit dluhu vůči Braniborovi?

Je to i práce římského krále, když Ota 23. srpna 1283 slavnostně prohlašuje: „Dluhy jsou neplatné.“ Zakrátko se ukáže, že to ale bylo z bláta do louže. Habsburkovi se náramně hodí, že mu jsou nyní Češi zavázáni.

Brzy bude mít příležitost ovlivňovat chod Českého království víc, než bude spoustě lidí milé…

Napětí u dvora

Krátce poté, co se Václav v Praze zabydlí, zve ke dvoru svoji matku Kunhutu Uherskou (1245–1285). „Mohu přijet i se svým rádcem?“ ptá se opatrně královna.

Václav souhlasí a do Prahy tak spolu s královnou-vdovou zamíří i Záviš z Falkenštejna (asi 1250–1290). Muž, který zradil Václavova otce, českého krále Přemysla Otakara II. (kolem r.

1233–1278), se stal jejím milencem… Zdá se však, že Václav na tuhle křivdu už zapomněl. Podléhá šarmu svého otčíma. Jeho zkušenosti ho okouzlí a Záviš kuje železo, dokud je žhavé.

„Vládne místo něj,“ začíná se šuškat v Čechách a těm, kteří pamatují porážku na Moravském poli v roce 1278, se to vůbec nelíbí. Záviš si zatím upevňuje své postavení u dvora. Do nejvyšších zemských úřadů jmenuje své příbuzné. Šlechticům, jež zbavil funkce, to samozřejmě není po chuti.

Křehké postavení

Vývoj v Praze zpovzdálí sleduje jako šedá eminence Rudolf Habsburský. Sice se roku 1276 spojil se Závišem a jeho rodem Vítkovců proti Přemyslovi, ale teď se mu ambiciózní králův rádce nehodí do plánu. Zatím ale vyčkává.

Jeho nástrojem se stane sňatková politika. Situace v Čechách se navíc zklidňuje.

24. května 1284, rok po Václavově příchodu do Prahy, stvrzují Vítkovci s českou šlechtou, kterou vede Purkart z Janovic a biskup Tobiáš z Bechyně (†1296), příměří.

Ovšem Záviš si je dobře vědom, že jeho postavení na královském dvoře je přece jen příliš křehké. Chce si proto vzít svoji milenku Kunhutu za ženu.

Přesné datum jejich svatby není známo, mohlo k ní dojít klidně až v roce 1285. Ovšem nejde zdaleka o jedinou veselku, která se tehdy v Čechách připravuje…

Naplněný slib

Rudolf má v rukou krásný trumf – svoji půvabnou dceru Gutu Habsburskou (1271–1297). Právě ona má zpečetit dobré vztahy českého krále Václava II. s římskou říší.

Už v roce 1276, kdy Rudolf ve Vídni jednal s Přemyslem Otakarem II. o míru, přislíbil, že provdá jednu ze svých dcer za českého kralevice Václava. Slib nyní naplní Guta. Vezmou se 25. ledna 1285 v Chebu. Manželství Václava a Guty se zdá jako dobré.

„Pro svoje vzácné chování byla vám dána za paní. A její vlídnost neustále oblažuje i pana krále,“ líčí básník Oldřich z Etzenbachu. Pravda je ovšem taková, že Guta v Praze hlavně hájí zájmy Habsburků. Také je téměř nepřetržitě těhotná.

Porodí celkem desetkrát, než se 2. června 1297 dočká korunovace českou královnou. Polovina dětí ale umírá už v kojeneckém nebo batolecím věku.

Poslední dceru Gutu přivádí na svět v roce 1297 zřejmě předčasně a vyčerpaná neustálými porody umírá v šestinedělí, pouhých 14 dní po své korunovaci.