Kdo má zrůdnosti nacistické říše spojené především s aktivitou mužů, je na hlubokém omylu. Opravdu špinavou práci totiž vykonávají i příslušnice něžného pohlaví.
A to až s děsivou vervou!Lidský život pro ně znamená jen hračku, kterou mohou kdykoliv zničit. Brutalita, jíž se dopouštějí následující dozorkyně v koncentračních táborech, je šokující. Představujeme vám ty nejhorší ženské bestie nacismu.
1. 20letou zrůdu vzrušuje utrpení
Dozorkyně: Irma Greseová
Přezdívka: Ďábel v sukních
Kde slouží: Ravensbrück a Osvětim
Kličku, kterou si Irma Greseová (1923–1945) na cestě ke kariéře filmové hvězdy zvolila, lze jen těžko zdravým rozumem uchopit.
Není příliš pochopitelné, která lidská bytost by si během snění o stříbrném plátně vystřihla ve skutečném životě roli nacistické dozorkyně, jejíž více než tvrdé metody jsou už legendární.
Tato mladičká žena je dokonce běžně řazená mezi nejbrutálnější vražedkyně všech dob.
Irma se narodí v meklenburské rolnické rodině 7. října 1923. Příliš inteligence do vínku zrovna nedostala. Kde jí ale chybí intelekt, tam ho dohání krutostí a fanatičností.
Už ve škole neustále šikanuje své spolužáky a místo učení se zajímá o to, jakou nezbednost zase vyvést. Není tedy divu, že základní vzdělání ani nedokončí. Její povaha ji brzy zavede do nacistické mládežnické organizace pro dívky Bund Deutsche Mädel.
Konečně je mezi svými a může se naplno projevit. Tíhnutí k nacistickým ideologiím dědí po svém otci, sedlákovi, který vstupuje do NSDAP v roce 1937. Přesto vztah s otcem nemá od předešlého roku nijak ideální. Ten den co den v dívce probouzí nenávist.
Vidí v něm totiž viníka za smrt matky. Ta poté, co se dozví, že ji manžel podvádí, vypije kyselinu chlorovodíkovou.
Irma se snaží protloukat, co to jde, střídá jedno zaměstnání za druhým, dokonce chvíli pracuje jako asistentka zdravotní sestry v sanatoriu SS. Od esesáků se už nehne.
V roce 1942 vstupuje coby 19letá do pomocné jednotky SS a brzy se stává dozorkyní v ženském koncentračním táboře Ravensbrück.
Kariéra u nacistů strmě stoupá, takže už následující rok putuje jako vrchní dozorkyně do Osvětimi. Přestože již ve 20 letech třímá každý den moc nad životy 30 tisíc židovských žen hlavně z Polska a Maďarska, bere svou práci jako pouhou přestupní stanici.
Z celého srdce, pokud jej vůbec někdo jako Irma Greseová má, touží stát se po válce slavnou herečkou. Po skončení bojů na ni sice čeká zcela jiný osud, „sláva“ ji ale skutečně nemine.
Do dějin se zapíše svým příšerným mučením vězňů. Selekce lidí právě vystupujících z vlaku smrti na osvětimském nástupišti je ze všech hrůzností tou nejmenší.
S oblibou nechává vyhladovět své hlídací vlčáky a vypouští je pak na nebohé vězně, do nichž se psi dychtivě zakusují a trhají zbytky masa z vyhublých těl. U pasu své na míru šité černé uniformy nemá jen pistoli, ale i bič. A to ne jen tak obyčejný.
Greseová si jej obaluje celofánem, aby z něj šla lépe smýt krev. V bití žen i střílení mužů má zvláštní zálibu. Mnozí svědci vzpomínají na její blažený výraz v tváři, když její oběti trpí v bolestech.
„Rychleji!“ zvolá Greseová odsouzená za své zločiny k trestu smrti s provazem kolem krku. Z úst šílené sadistky i dalších souzených dozorkyň zní písnička o katovském řemesle.
Píše se 13. prosinec 1945, když se vyšinutá 22letá nacistka zhoupne na oprátce. Psychologové dnes nepochybují o tom, že trpí sexuální deviací, minimálně sadismem.
2. Kožené stínítko na lampy
Dozorkyně: Ilse Kochová
Přezdívka: Čarodějnice z Buchenwaldu
Kde slouží: Sachsenhausen a Buchenwald
Pakliže nad šílenstvím Greseové zůstává rozum stát, brutalita Ilse Kochové (1906–1967) je spíše jako vystřižená z nejděsivějšího hororu.
Vrchní dozorkyně sloužící v táborech Sachsenhausen a Buchenwald si ne nadarmo vyslouží své přízvisko „Čarodějnice z Buchenwaldu“. Kvůli svým praktikám totiž už ženu ani člověka nepřipomíná.
Ilse je přitom jako malá dívenka nadmíru roztomilá. Když nastoupí na obchodní školu, věří, že se stane účetní. Výhybku na její cestě však nakonec přehodí setkání roku 1934 s veteránem z první světové války a členem NSDAP a SS Karlem-Otto Kochem (1897–1945).
O dva roky později jsou již manželé, které spojuje mnoho – zejména láska k moci, penězům a sadismu. Když dostává Koch za úkol vést koncentrační tábor v Sachsenhausenu ležící přibližně 25 kilometrů od centra Berlína, jeho novomanželka jej doprovází, aby zde působila jako sekretářka a strážná.
Netrvá dlouho a oba se stěhují do vyhlazovacího tábora Buchenwald. Přestože ani do té doby to není žádné příjemné místo, s příjezdem manželů Kochových v neděli 1. srpna 1937 se Buchenwald mění ve skutečné peklo.
„Vězni jsou zvířata, a tak se k nim také máme chovat,“ cedí skrz zuby Kochová se svým milovaným bičem v ruce. Ten si navíc „ozdobí“ žiletkami, aby její oběti při bičování prožívaly ještě větší muka.
Kdo nezemře pod ranami biče, toho si podají hladoví psi. Dozorkyně nehne ani brvou, když podobně umírají těhotné ženy. Ráda provokuje. Prochází mezi vězni s rozepnutou blůzou, hladí si ňadra a ztrestá každého, kdo se odváží na ni podívat.
Obzvlášť ale trpí vězni, na nichž Kochová nalezne nějaké zajímavé tetování. Dozorkyně je nechá stáhnout z kůže a z té si pak nechává dělat stínítka na lampy, obal na knihy anebo rukavice!
Údajně také skladuje vysušené lidské hlavy a tímto netradičním fetišem si má nejednou vyzdobit sváteční tabuli k nedělnímu obědu. Právě kvůli těmto hrůzám se z dozorkyně stává Čarodějnice z Buchenwaldu.
Kochová řádí v táboře i poté, co je její manžel v roce 1943 zatčen a postaven před soud za zpronevěru, sexuální násilí a vraždu. V posteli ho nahradí buchenwaldský lékař Waldemar Hoven (1903–1948) a Hermann Florstedt (1895–1945).
Před soud nakonec po skončení války míří i Kochová. Trest smrti se jí ale vyhne. „Jsem těhotná,“ šokuje Čarodějnice vojenský tribunál. Kochové je 41 let, ale hlavně – do její cely mají přístup pouze američtí vyšetřovatelé, z nichž většinu tvoří Židé!
Doživotní trest je odložen, v roce 1949 však spadne klec nadobro. 60letá sadistická bachařka se 1. září 1967 ve vězení oběsí na vězeňském prostěradle.
3. Na vězně vypouští hladové psy
Dozorkyně: Juana Bormannová
Přezdívka: Lasička, Žena se psem
Kde slouží: Lichtenburg, Ravensbrück, Auschwitz-Birkenau, Bergen-Belsen
Do jednotek SS vstupuje údajně kvůli penězům. Začne se jí ale brzy dařit. Zatím jako civilní osoba začíná Juana Bormannová (1893–1945) svou kariéru v koncentračním táboře Lichtenburg. To v Ravensbrücku, kam je převelena, už povýší na dozorkyni.
Vykazuje dobré výsledky, a tak míří ještě výš – do Osvětimi. Navíc se svými milovanými vlkodavy.
Právě pro neustálou přítomnost psů, které začne využívat jako způsob mučení, se jí přezdívá „Žena se psem“. Bormannovou totiž vzrušuje, jak vlkodavové vypuštění do davu vězňů trhají jejich těla na kusy.
Miluje pocit moci, který si naplno užívá zejména při selekci nových vězňů.
„Oddělovala jsem zrno od plev,“ dodává chladně dozorkyně, která s oblibou ještě u vlaku určuje, kdo zemře hned při pokusech Josefa Mengeleho (1911–1979) a kdo o něco později v plynové komoře. Pověst sadistky na sebe nenechá dlouho čekat.
Vždyť Bormannová mlátí vězeňkyně hlava nehlava tyčí, klackem, gumovým obuškem nebo prostě jen pěstmi, dokud z nich nevymlátí duši. Prý z „výchovných důvodů“, jak se sama později hájí.
Své o tom vědí vězeňkyně tábora v Bergen-Belsenu, kde se Lasička, jak se také Bormannové přezdívá, usadí v březnu 1945. Bachařka je nechá svléknout donaha a přikáže jim cvičit, zatímco je tříská tyčí.
Pokud některá z nebožaček omdlí, snaží se ji „vzkřísit“ ranami do hlavy a pak ji nechá vláčet vlkodavy.
Za všechny otřesnosti, kterých se dopouští, si vyslechne rozsudek smrti. Nepřestává ale překvapovat. Když je Bormannová dotázána, zda jí přijde normální, že zatímco vězni umírali hlady, prasata měla vždy dostatek jídla, neváhala odpovědět, že ano.
„Prasata byla užitečná, protože dávala potravu,“ říká s ledovým klidem. Oběšena je ve stejný den jako Irma Greseová, 13. prosince 1945.
4. Směšný trest za bestiální zločiny
Dozorkyně: Hildegard Lächertová
Přezdívka: Krvavá Brigita
Kde slouží: Ravensbrück, Majdanek, Auschwitz-Birkenau
Žena paradoxů, dalo by se říci. Pokud byste ji potkali na ulici, zřejmě by vám připadala velice milá a přívětivá. Když byste jí padli do rukou, krutě byste pykali. Hildegard Lächertová (1920–1995) nejprve lidem pomáhá, potom je vlastníma rukama zabíjí.
Začíná jako zdravotní sestra, končí jako dozorkyně v německých koncentračních táborech. Tím prvním je tábor v Ravensbrücku, kde svou „kariéru“ rozjíždí v pouhých 22 letech, potom mění stanoviště na Majdanek.
Zde se minimálně třikrát podílí na selekci vězňů a určuje, kdo půjde do plynu. To, co ji proslaví, však vypadá úplně jinak – jakýsi řemdih, bič s železnou koulí na konci.
Pomocí této zbraně, kterou si nadmíru oblíbí, dokáže i coby žena vlastnoručně zabít několik vězňů. A důvody? Někdy se jí zdá, že málo pracují, jindy zase zabíjí jen proto, že se nudí. Když navíc jednou udeří, už ji nic nedokáže zastavit.
Prostě bezhlavě mlátí a mlátí, dokud nepadne vězeň vyčerpáním. „Říkali jsme jí krvavá, protože s bitím nikdy nepřestala, dokud se neobjevila krev,“ vysvětluje bývalá vězeňkyně Henryka Ostrowská původ přezdívky „Krvavá Brigita“.
Tato nevypočitatelná bestie umí být v utrpení velmi vynalézavá. Když jednou prochází kolem latrín, které zrovna čistí dvě řecké židovské dívky, obě skopne dolů a s potěšením sleduje, jak se děvčata pomalu zalykají a topí ve výkalech.
Ostatně židovské děti jsou jejími obvyklými oběťmi. Lächertová neváhá jednu polskou dívku, těhotnou s jistým esesákem, roztrhat psem, navíc za přihlížení ostatních vězňů.
Těžko říct, proč odchází od soudu na podzim 1947 s pouhými 15 lety trestu. Navíc je po devíti letech propuštěna! V roce 1975 je souzena podruhé spolu s ostatními 15 bývalými dozorci z koncentračního tábora Majdanek. Za své řádění v táboře vyfasuje 12 let. Krvavá Brigita nakonec umírá v roce 1995 ve věku 75 let.
