Byla to hrozná a nepředstavitelně krutá doba, kterou se téměř nedalo přežít. Všichni smrděli, se ženou zacházeli hůř než se psem. Církev věřila, že je země placka. Co je na těchto mýtech pravdy? Jak to ve středověku vypadalo doopravdy?
Mýtus 1:
Život byl nesnesitelný, téměř každý zemřel mladý
Středověký život si představujeme jako odporný, brutální a krátký. Lidé trpěli hlady, neměli kde bydlet, pořád jen pracovali a umírali. Dožívali se maximálně 35 let, kdo se dožil padesátky, byl považován za výjimečně dlouhověkého starce.
Realita:
Krátký byl pouze průměrný život. Jeho výši ale zkreslovala velice vysoká kojenecká úmrtnost. Neexistovaly totiž vakcíny proti dětským nemocem ani dostatečná lékařská péče a děti umíraly mnohem častěji než dnes.
Největší úmrtnost byla těsně po porodu a v několika prvních týdnech života. Tehdejší lidé považovali tuto skutečnost za nezvratnou a smířili se s ní. Dětská úmrtnost v českých zemích dosahovala ještě v letech 1810–1814 až 28 %.
Jak dřel nevolník
U mužů, kteří překonali dětské nemoci a oslavili 20. narozeniny, se předpokládalo, že budou žít ještě dalších 50 let – pokud nezemřou násilnou smrtí. Ve středověké Evropě pracovala naprostá většina lidí v zemědělství.
Takového středověkého rolníka si představujeme jako někoho, kdo dře do úmoru od rána do večera, na cizí půdě. Ve skutečnosti pracovali okolo 8 hodin denně, s dlouhými přestávkami na jídlo a odpočinek.
Kolik si vydělal rolník?
Lidé ve středověku měli možná více volna než dnešní zaměstnanci. Neděle byla automaticky volným dnem, existovalo mnoho církevních svátků. Tehdejší doba navíc umožňovala přežít s daleko menšími finančními prostředky než dnes.
Britští historici vypočítali, že v pozdním středověku si průměrný Angličan vydělal v přepočtu na dnešní měnu zhruba 1 000 liber ročně. To je mnohem vyšší příjem než v zemích dnešního třetího světa, kde si mnohdy nevydělají ani čtvrtinu této částky.
Mýtus 2:
Ženy jsou méněcenná a hříšná stvoření
Středověká Evropa na tom byla podobně jako dnešní Afghánistán ovládaný Tálibánem. Ženy neměly absolutně žádná práva, muži je považovali za druhořadé bytosti. Jejich jedinými povinnostmi bylo vařit, uklízet a rodit děti.
Realita:
Ještě před 200 lety byla Evropa z velké části zemědělskou společností, ve středověku žila na vesnicích naprostá většina obyvatel. Vyčerpávající práce na poli svým způsobem lidi zrovnoprávňovala – všichni členové rodiny čelili každé ráno nové hrozbě hladu.
V takových podmínkách přestávalo pohlaví hrát roli. V případě, že došlo na domácí povinnosti, na tom byli muži s ženami stejně. Vše, co dělaly ženy, musel umět zastat i muž. Podobná situace vládla i ve městech.
Pokud otec vlastnil obchod nebo krčmu, dcery mu pomáhaly. Když už starý otec nemohl tuto práci zastat, dcery převzaly celý rodinný podnik a provozovaly ho samy, často velice úspěšně.
Kdo může za prvotní hřích?
Ne všichni filozofové a teologové středověku chápali ženu jako méněcennou nositelku prvotního hříchu. Například papež Řehoř I. Veliký (540-604) se na ženy díval shovívavěji zejména díky vyzdvihnutí role panny Marie jako Bohorodičky, vysoce hodnotil ctihodné křesťanské matky.
Na svatého Řehoře navázali další učenci. Biskup Isidor Sevillský (560-636) například upozorňoval, že neexistují jen povinnosti žen k mužům, ale platí to i obráceně. Opat Anselm z Cantebury (1033-1109) zase soudil, že za prvotní hřích jsou odpovědní Eva i Adam stejným dílem.
Mýtus 3:
Byla to prudérní a puritánská doba
Nezávazný sex a vůbec širší povědomí o sexu je až moderní vynález. V temných náboženských časech byl nemanželský sex striktně zakázán, každý dospívající chlapec se utápěl v nekončící sexuální depresi.
Realita:
Prostituce byla v těchto dobách běžná a rozšířená. Ačkoliv šla proti učení církve, ta ji tiše tolerovala. Ve většině měst byly nevěstince legální, omezené na určité čtvrtě a licencované starostou. Církev si některé bordely dokonce provozovala sama.
Ve vyšší společnosti se sňatky uzavíraly čistě z politických důvodů, téměř nikdy nebyla ve hře láska. Nemanželské aféry byly proto na denním pořádku. Dostat se do postele s králem nebo i se šlechticem byl dobrý způsob, jak se v životě vyšvihnout, což platilo pro zvláště pro dcery nižších šlechticů.
Kdy vznikl pás cudnosti
Neexistují žádné doklady o tom, že by se slavné „pásy cudnosti“, tedy kožené nebo kovové pásy, které obepínaly pánev a měly zabránit nevěře, ve středověku používaly. První ojedinělý nákres něčeho podobného se objevuje až v rukopise z roku 1405, ale není podepřen žádným nálezem.
Podle některých historiků se jedná jen o vtip rukopisce. Dodnes dochované exempláře pásů cudnosti byly vytvořeny až v 19. století jako prostředek proti masturbaci nebo znásilnění.
Mýtus 4:
Rytíři byli čestní a galantní válečníci
Hodnoty jako čest a galantnost měly svou váhu. Rytíři se hnali do každé bitvy, jen aby získali slávu, pobili nevěřící a vysloužili si tak srdce své milované dámy.
Realita:
Rytíři byli profesionální válečníci. Když nezuřila žádná válka, hledali si jiná uplatnění. Aby ukojili své násilné choutky, často místo velkolepých hrdinských činů vykořisťovali vesnické i městské obyvatelstvo.
Během křížových výprav masakrovali nevinné civilní obyvatelstvo, účastnili se židovských pogromů, rabovali a znásilňovali. Pokusem, jak dostat tyto válečníky pod kontrolu, byl rytířský kodex z 13. století.
Rytíři v něm byli povzbuzováni, aby chránili slabé, jenže za slabé se považovaly šlechtičny a děti, nikoli rolníci či měšťané.
Mýtus 5:
Každý smrděl jako bezdomovec
Netýkalo se to jen chudých rolníků, ale také šlechty. Lidé ve středověku se málokdy koupali, málokdy si prali oblečení.
Realita:
Lidé, a to nejen bohatí, pokračovali v římské tradici společného nahého koupání. Každé město a často i vesnice měly ve středověku lázně, kde se řemeslníci mohli po těžkém dni společně umýt. Když k někomu přišli hosté, bylo zvykem jim nabídnout společnou koupel.
Středověká poptávka po mýdle (obvykle vyrobeném z živočišného tuku s přídavkem různých olejů a soli) byla v 13. století tak obrovská, že se začalo vyrábět v průmyslovém měřítku v Británii, Itálii, Španělsku i Francii.
Koupel způsobuje mor
Vše změnily morové rány v polovině 14. století. Lékaři i církevní autority začali prohlašovat, že právě koupel je tou nejrychlejší cestou k onemocnění. Domnívali se, že voda otevírá na těle póry, kterými do těla vstupují temné síly a vyvolají mor.
Od raného novověku, byla koupel považována za překonanou, tělesný pach se ve šlechtických kruzích překrýval pouze litry voňavek.
Splašky nebo smrt
Faktem zůstává, že ve středověkých městech vládly příšerné hygienické podmínky. Splašky i výkaly se vylévaly z oken přímo na hliněnou rozbahněnou ulici, kde pobíhaly krysy i vepři. Kanalizace neexistovala, města sevřená hradbami byla přeplněná lidmi.
Na venkově se žilo zdravěji, ovšem nebezpečí drancování, zabíjení a znásilňování bylo daleko vyšší než v opevněném městě.
Mýtus 6:
Vědecký pokrok se rovnal nule
Každý vědec, který se odvážil studovat vesmír, byl popraven katolickou církví. Ta totiž zastávala názor, že vše důležité je zaznamenáno v Bibli, a starat se o ostatní je zbytečnost. Také se věřilo, že je Země placatá deska.
Realita:
Žádný seriózní učenec nepovažoval Zemi za plochou desku, ani učení mnichové ve středověku nic takového netvrdili. Počínaje významným anglickým opatem Bedou Ctihodným (672-735) až po italského filosofa Tomáše Akvinského (1225-1274), od učitelů Karla Velikého až po španělské a portugalské krále během objevitelských výprav.
Církev nebyla zodpovědná za ničení vědy, ale naopak za její záchranu. Představovala poslední výspu římské kultury a vzdělanosti v západní Evropě.
Jak uchovat znalosti lidstva
Právě církev zakládala kláštery v celé Evropě, kde shromažďovala tisíce knih. Mniši byli jedinými vzdělanými lidmi raného středověku. Za vše, co o této době víme, vděčíme jim. Postupem času církev začala budovat i univerzity, aby co možná nejlépe uchovala a rozšířila znalosti lidstva.
Překlady spisů řeckých filosofů Aristotela nebo Platona na sklonku středověku umožnily nástup renesance. Také medicína udělala díky univerzitnímu systému velký krok vpřed. Církev například oproti rozšířenému přesvědčení nic nenamítala proti pitvám mrtvých těl.
Už ve 14. století se lékaři naučili používat při amputacích dezinfekční prostředky.