Brú na Bóinne je jedním z největším a nejstarších komplexů megalitických hrobek v Evropě. Oblé kopečky zarostlé travou, zvedající se z jinak rovné krajiny v okolí řeky Boyne 40 kilometrů severně od Dublinu, ustavičně bičuje vítr.

Nejsou to příbytky skřítků, jak se domnívají místní, nazývaje je vílími vršky, ani nevznikly přirozenou cestou. Většina z nich ukrývá vzpomínky na dávnou minulost, sahající ještě před období pyramid. S Epochou máte nyní příležitost nahlédnout do jejich útrob.

Když se otec probudí, venku je ještě tma. Z kouřového otvoru se do podlouhlého domu z do země zapuštěných trámů a hlínou pomazaných propletených větví tiše snáší sněhové vločky. Zvedne se z  lůžka vystlaného kůžemi a vyjde ven.

Ví, že se svými téměř třiceti zimami je už starý, ale stále se cítí silný. Možná ho čeká ještě pět dobrých let. Jeho synové a ženy jsou venku.

Mladší šel zaopatřit ovce a krávy, starší se vydali dolů k řece nachytat trochu tečkovaných ryb, než bude čas ke slavnosti. Sousedi už jsou na nohou, některé zdraví zvednutím ruky.

Bledé hvězdy září na ranní obloze 21. prosince roku 3200 před Kristem a usedlost v údolí řeky Boyne se zvolna probouzí.

První zemědělci

Mohylové vršky jako vystřižené z díla J.R.R. Tolkiena (1892-1973) vyrůstají během pozdního neolitu, přibližně 3200-2500 před naším letopočtem. Jejich původci se od nás už po fyzické stránce liší pouze svou výškou.

Na ostrov přicházejí později než paleolitičtí osadníci, kterým se daří překonat zamrzlé irské moře, z Anglie a Skotska na vorech a lodích z vydlabaných kmenů.

S sebou přiváží i základní znalosti obdělávání půdy a využívání hospodářských zvířat jako je skot, ovce, kozy či prasata. Znají hrnčířství a pálení hlíny, dokáží vyrábět keramické nádoby k uskladnění jídla, které si vaří nad ohni uvnitř dlouhých domů.

Jsou také přímo zodpovědní za velké množství rašelinišť na irské vrchovině, která vznikají vlivem intenzivního využívání půdy a jejího vyčerpání.

Uctívají Slunce, v jehož pohybech po nebeské sféře se orientují jako nikdo před nimi, a své mrtvé buď spalují nebo ukládají pod zem. Právě pro ně a sluneční kotouč jsou oblé kopcovité stavby určeny.

Z kamení a hlíny

Průchodové hrobky z komplexu Brú na Bóinne (irsky doslova ohyb řeky Boyne) získávají své jméno podle hlavní chodby, která vede většinou napříč celou megalitickou stavbou do jedné nebo více vnitřních komor.

Tyto síně, mající i úctyhodné čtyři metry na výšku, v minulosti slouží jako svatyně a úložiště zemřelých, soudě dle nalezených kostí a pohřebních ozdob v podobě přívěsků nebo korálků. Mohyly samotné jsou ukázkou precizní prehistorické architektury.

V jejich složení se střídají nánosy země a kamení z blízkých říčních břehů prokládané mezivrstou jílu. Jejich vodotěsnost je natolik dobrá, že i po bezmála pěti tisících letech zůstávají centrální komory suché.

Stěny těchto síní jsou pak tvořeny megality, vážícími i desítky tun, pečlivě uspořádanými do pyramidálního stropu. Použité přirovnání není náhoda. V době, kdy jsou vztyčeny, vyrůstají o tisíce kilometrů jižněji i dávnověké divy v Gíze.

Skrytý zázrak

Největší z mohyl, kterých je na poli poblíž Boyne kolem devadesáti, jsou tři, uspořádané do přibližného trojúhelníku a postavené v souladu s pozicemi Slunce na obloze. S 5200 roky na krku je nejstarší a nevýraznější Newgrange se svou fasádou z bílých kamenů.

Největší je pak Knowth, měřící na výšku 12 a na šířku v nejdelším místě 95 metrů, se dvěma přístupovými chodbami ze západu a z východu, obklopený 18ti menšími mohylami.

A třetí, nejmladší a nejnižší, Dowth, který byl bohužel poničen nešetrnými archeologickými zásahy v půlce 19. století. Jejich útroby kromě starobylých artefaktů skrývají ještě jedno tajemství.

Na úsvitu o slunovratu totiž do jejich vnitřního světa věčné tiché tmy nahlédne Slunce a jako kouzlem osvítí stěny dávné svatyně. I dnes je demonstrace, kterou nabízí instalovaný reflektor uvnitř Newgrange silným zážitkem, a jak to teprve muselo vypadat tehdy.

Kněz, který se náhle zjevil ze tmy, musel působit jako bytost z jiného světa. Magický okamžik nyní nastává přibližně 4 minuty po úsvitu, kvůli precesi zemské osy. Podle výpočtu vědců to však za starých časů, před 5 tisíci lety, bývalo přesně.

Jak zážitek komentuje jeho objevitel, profesor archeologie Michael J. O’Kelly (1915-1982): „Když světlo projde chodbou a ozáří celou komoru, ihned vám dojde, že to není náhoda. Že to tak někdo před 5 tisíci lety chtěl.“

Dávné umění

Vnitřek každé z mohyl a 124 masivních obrubních kamenů Knowthu nese další doklady dávnověké zručnosti. Jsou zdobeny precizně tesanými motivy, které na některých místech překrývá dávné „graffiti“ – novější tesané motivy z 8. století.

V podstatě starověký vandalismus z pozdějších dob, kdy se na vrcholcích mohyl tyčí opevněné usedlosti. Většina pravěkého umění ho naštěstí zůstává nedotčena, protože se nachází straně obrubních kamenů přivrácené k násypu mohyly.

Zobrazeny jsou jak spirály patrně symbolizující slunce, tak i propletení hadi, kotle nebo dokonce zvláštní sluneční a lunární kalendář. Všechno důkazy, že naši pravěcí předkové byli všechno, ale primitivní ne.