Dnes nám transatlantický let do New Yorku přijde jako samozřejmost. Ještě během druhé světové války to ale byla spíše utopie.
Přesto v rámci projektu Amerikabomber vypsal Adolf Hitler výběrové řízení na sestrojení letadel, která by byla schopna doletět z Evropy do USA, bombardovat New York a vrátit se zpět. Jak blízko měl ke splnění svého cíle?
Projekt na bombardování Spojených států byl iniciativou říšského ministerstva letectví (Reichsluftfahrtministerium neboli RLM). V jeho rámci chtěli Němci vyvinout letadlo schopné uletět cestou tam a zpět asi 12 000 km.
„Chybí mi letadla, která by mohla bombardovat New York,“ slyšela veřejnost z úst ministra letectví Hermanna Göringa dne 8. července 1938. Plán projektu byl však zhotoven až 27. dubna 1942, poté, co Německo vstoupilo do války s USA. Göring jej dostal do rukou 12. května.
Útok z Azor
Předpokladem bylo, že bombardér vzlétne z portugalských Azorských ostrovů, které v té době okupovali Němci, aby na nich tankovali své ponorky a námořní lodě. Jak vysvětluje kanadský historik Holger H. Herwig:
„Kvůli jejich poloze spatřoval Hitler v Azorských ostrovech jedinou možnost Německa, jak vést letecký útok proti USA z pozemní základny.“ Od roku 1943 však Azory začaly podporovat Spojence, čímž jim také umožnily letecky pokrýt oblast uprostřed Atlantiku.
Kdo vyrobí správné letadlo?
Specifikace na letadlo byly zaslány všem předním německým výrobcům, tedy společnostem Messerschmitt, Junkers, Heinkel, Focke-Wulf, Arado a bratrům Hortenovým.
RLM požadovalo letadlo, které by bylo schopno doletět z Azor do New Yorku a zpět a zároveň by neslo bomby o váze asi 4,5 tuny, které by na město shodilo.
(Třiatřicetistránkový plán byl nalezen v Osvětimi německým historikem Olafem Groehlerem.) Hitler doufal, že shozením bomb dosáhne toho, že se USA zaměří na budování protiletadlové obrany a omezí dodávky zbraní do Velké Británie.
Mezinárodní spolupráce
Všechny oslovené společnosti pak začaly pracovat na výrobě prototypů. Firma Focke-Wulf přišla nejprve s návrhem bombardéru Fw 300, ten ale nikdy neopustil rýsovací prkno.
Oproti tomu u bombardéru Ta 400, na jehož tvorbě se podíleli i francouzští a italští konstruktéři, došlo i na fázi testování ve větrném tunelu.
Předpokládaný dolet stroje byl 9000 km, a to rychlostí až 635 km/h. Projekt byl ale 18. října 1943 zrušen ve prospěch vítěze tendru. Společnost se model přesto rozhodla vyrobit, ve spolupráci s Italy, ale konec války vývoj tohoto prototypu definitivně ukončil.
Nespolehlivé motory
Na své verzi dálkového bombardéru pracovala už od roku 1940 i společnost Heinkel. Göring v jednu chvíli práci na projektu sice zastavil, Hitler ji ale opět povolil.
Původně totiž šlo o vylepšování již používaného stroje He 177, jehož motory nefungovaly spolehlivě. Nakonec vznikl zcela nový prototyp He 277. Ve výběrovém řízení však tento stroj neuspěl.
Veškeré práce na něm byly ukončeny v dubnu 1944, kdy se výroba v Německu začala plně soustředit na stíhačky.
Létající křídla
Vznikly ovšem i exotičtější návrhy, například létající křídlo Ho XVII, poháněné šesti proudovými motory. S ním přišli bratři Hortenovi.
Göring je ovšem přinutil sdílet informace o designu a konstrukci křídla s inženýry firem Junkers a Messerschmitt, což se jim hrubě nelíbilo.
Po válce se o létající křídlo začali zajímat Britové i Američané a o více než 40 let později inspirovalo vývoj amerického bombardéru B-2 Spirit.
Šestimotorové létající křídlo navrhla i společnost Arado a označila ho jako E.555. Nakonec vzniklo 11 verzí, s různým doletem, rychlostí i vzhledem.
Konečně do vzduchu
Skutečný létající prototyp byl zkonstruován v souvislosti s letadlem Ju 390 společnosti Junkers. Práce na něm započaly už v červnu 1940. Vznikly tři verze: transportní, námořní průzkumná a konečně bombardér s dlouhým doletem.
Dopravní letoun vzlétl poprvé 20. října 1943, a protože s ním luftwaffe bylo spokojeno, objednalo si hned 26 prototypů. Ty ale vyrobeny nikdy nebyly. Existující letadlo bylo testováno až do března 1944, trénovalo se na něm například tankování za letu.
V dubnu 1945 bylo ale zničeno, aby nepadlo do rukou Spojenců. Prototyp letadla pro průzkumné lety prvně vzlétl rovněž v říjnu 1943. Co se ním ale dělo dále, není známo. Ve výběrovém řízení bombardér každopádně neuspěl.
Vítězem se stává…
Projekt na dodání bombardéru s dlouhým doletem totiž nakonec vyhrál Messerschmitt Me 264. Práce na prototypu započaly už v roce 1937, ale jelikož nebyly prioritou, postupovaly pomalu.
To se změnilo s požadavkem německého námořnictva a ministerstva letectví na konci roku 1940. Stroj měl existovat ve čtyřech verzích – ozbrojené průzkumné, dálkovém bombardéru, námořní verzi a výškovém bombardéru.
V projektu Amerikabomber konkrétně vyhrála verze druhá, nikdy ale nebyla realizována.
3 funkční prototypy
Nakonec vznikly tři funkční letadla Me 264, nápadně podobná americkému bombardéru B-29, který svrhl atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. První stroj vzlétl 23. prosince 1942. Měl křídla o rozpětí 43 metrů, ve kterých se nacházely veškeré zásoby paliva.
Kvůli tomu se ale velmi těžce ovládal, při letu nedržel stabilitu a manévrování s ním bylo složité. Následně byl zničen při jednom ze spojeneckých náletů. Druhý prototyp, stále bez výzbroje, měl větší plochu křídel a prostor pro posádku.
Byl zničen při náletu 18. července 1944. Třetí stroj měl konečně nést výzbroj, nebyl však nikdy dokončen.
Mimo soutěž
Autoři projektu Huckepack („Přepravník“) si naopak nemysleli, že by pro dosažení amerického pobřeží bylo nutné konstruovat nová letadla.
Počítali s tím, že by bombardér Heinkel He 177 dopravil co nejblíže ke břehům USA druhý stroj, Dornier 217. Ten by pak provedl bombardování amerických měst a se zbytky paliva by odletěl nad Atlantik. Posádka by vyskočila a čekala na německou ponorku.
Když však Německo přišlo o část území, které okupovalo ve Francii, projekt se už nedal, kvůli nedostatečnému doletu letadel, realizovat.
Stříbrný pták z Čech
Za zmínku stojí ještě stroj Silbervogel („Stříbrný pták“) konstruktéra Eugena Sägnera, pocházejícího z české obce Přísečnice.
Do projektu Amerikabomber vstoupil až v září 1944. Sägner předpokládal, že by jeho nadzvukový raketový bombardér startoval z rampy, načež by vyletěl do výšky 1200 metrů, kde by nastartoval raketové motory, a ve výšce přes 40 km by pak dosáhl rychlosti až 36 000 km/h.
Pak by přešel do klouzavého letu a zvolna klesal. Po svrchní, hustší vrstvě atmosféry by se tedy pohyboval jakýmisi skoky, jako když kámen dělá na hladině rybníka žabky.
Problémem ale bylo, že z výšky, ve které by stroj letěl, nebylo možné přesně zaměřit cíl, rozptyl by činil 175–500 km. Velmi podobné principy se o mnoho let později uplatnily při konstrukci raketoplánů Space Shuttle.
Stíhačky nad letadla
Projekt Amerikabomber byl oficiálně ukončen 23. září 1944, Hitler se své myšlenky na bombardování New Yorku vzdal. Důvodem bylo, že se válečná situace pro Německo nevyvíjela příznivě a síly bylo potřeba soustředit na výrobu stíhaček.
Němci pak ještě chvíli uvažovali, že by nad New Yorkem z prototypu letadla Me-261 Adolfine, který tam byl schopen doletět i z Německa, alespoň rozhodili letáky, nakonec však měli jiné starosti.
Proč to nevyšlo?
Důvodů nezdaru projektu na „americký bombardér“ bylo několik. Prvním z nich byl fakt, že práce na prototypech začaly pozdě. Kdyby byly zahájeny včas a od začátku jim bylo věnováno dostatečné úsilí, k bombardování New Yorku dojít mohlo.
Druhým problémem byla chybějící centrální autorita pro vývoj a konstrukci pokročilých zbraní včetně letadel.
Zdroje, během spojeneckého bombardování čím dál vzácnější, byly tříštěny mezi několik konkurenčních projektů, místo toho, aby se konstruktéři spojili a pracovali na vývoji bombardéru dohromady.
Vše zlé je k něčemu dobré
Na závěr nutno podotknout, že i kdyby se bombardování New Yorku zdařilo, není pravděpodobné, že by USA ve větším měřítku poškodilo.
Ztráty způsobené cílům ve Spojených státech malými bombami by se jen těžko daly srovnat se ztrátami Německa, kdyby o takový bombardér přišlo. Pokud by tedy stroj nenesl jaderné bomby, nemohl nijak významně ovlivnit výsledek války.
Pozitivním důsledkem tohoto programu je, že letadla vytvořená v jeho rámci později posloužila jako inspirace pro výrobu moderních strojů.
