„Zabijte ho,“ přikázal rozzuřený římský císař Tiberius svým pochopům. Po celý život trpěl panickou hrůzou z toho, že ho o život připraví někdo z jeho nejbližšího okolí. Co když to bude přímo jeho osobní strážce, muž, který by mu měl především zachovávat věrnost?

Velitel pretoriánů Lucius Aelius Seianus se pustil na příliš tenký led intrik. A teď na to doplatil smrtí.

„Bylo by velkou chybou nemít osobní ochranku,“ zamyslel se nový vládce římské říše Octavianus Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.), když v roce 31 před Kristem zvítězil ve válce nad svým rivalem, vojevůdcem Markem Antoniem (83–30 př. n. l.) v námořní bitvě u řeckého Actia. Byl si ale vědom své zranitelnosti, protože armáda se stávala semeništěm ambiciózních lidí, kteří by raději vládli, než bojovali. Římští konzulové se proto svých vojáků v podstatě báli.

Navzdory strachu ale potřebovali mít po boku věrné ozbrojence. Právě proto si Octavianus pozval k sobě nejstatečnější bojovníky z bitvy a sestavil z nich svoji elitní gardu. Zatím sice předal moc senátu a tím obnovil republiku, ovšem šlo jenom o formalitu.

Ve skutečnosti se všechny nitky vlády sbíhaly v jeho rukou a roku 27 před naším letopočtem už se svými úmysly netajil a nastolil císařství.

Dlouhých 12 let služby

Historik Appianus (95–165) tvrdil, že jak Octavianus, tak i Marcus Antonius si rozebrali na 8000 vojenských veteránů Julia Caesara, kterým boj zachutnal natolik, že se ho nemínili vzdát ani v mírových dobách.

Octavianovo vítězství u Acita znamenalo, že se jednotky znovu spojily dohromady. Tím se vytvořila jednotná pretoriánská garda. Její vojáci dostali roku 13 před naším letopočtem úkol chránit svého císaře v aktivní službě po dobu 12 let (v legii se tehdy sloužilo 16 let).

O osm let později ovšem došlo ke změně. Po boku císaře nyní vojáci museli stát už o čtyři roky déle a stejně tomu bylo i v legiích. V porovnání s legiemi dostávali pretoriáni dvojnásobný plat (za Augustovy vlády 750 denárů ročně – za tuto cenu šlo pořídit kvalitního jezdeckého koně).

Měřili minimálně 1,72 metru

Elitní vojáci přitom museli splňovat některá kritéria, například výšku minimálně pět římských stop a deset palců, což v přepočtu na naše míry činí 1,72 metru. Ovšem na přelomu letopočtu nebyli lidé většinou příliš vysocí, proto se občas vyskytli i podměreční gardisté.

Od roku 2 před naším letopočtem jim veleli dva prefekti, výjimečně jenom jeden. Vojsko tvořilo devět kohort, jejich počet se později zvýšil na 12 a za Vitellia (15–69) dokonce na 16. Potom se ale opět snížil na devět.

Každá kohorta se skládala z 10 centurií pěchoty a 10 čet jízdy a v jejím čele stál tribun. Tři kohorty sídlily v Římě na císařovu ochranu, další v místech, kde panovník pravidelně pobýval.

Panovník si zaplatil věrnost

Strach nadobro ovládl císaře Tiberia (42 př. n. l.–37 n. l.). Velitel pretoriánů Lucius Aelius Seianus (20 př. n. l.–31 n. l.), který zastával funkci už za života prvního císaře Octaviana Augusta i po jeho smrti, byl zdatným intrikánem.

Svými pletichami si získal na císařském dvoře obrovský vliv. V roce 31 na Seianovo místo nastoupil Quintus Sutorius Macro (21 př. n. l.–38 n. l.), kterého Tiberius vyhodnotil jako spolehlivějšího a loajálnějšího, než byl jeho předchůdce, a proto se tolik nebál jeho blízkosti.

Jenže kde vzít jistotu, že stejně věrní budou i Macrovi podřízení vojáci? Císař se rozhodl neponechat nic náhodě. „Vyplaťte jim odměny,“ rozkázal Tiberius velkomyslně. Každý voják dostal tučnou sumu, která mu zacpala ústa.

Vzrušené debaty mezi členy elitní gardy o tom, co se stalo s jejich velitelem Seianem, díky úplatku ustaly stejně rychle, jako vznikly. O Seianově smrti už se nemluvilo…

Události předběhly velitele

Jako další z řady velitelů po Macrovi v čele císařských bodyguardů stanul Cassius Chaerea (?–41). Brzy měl plné zuby výstřelků císaře Caliguly (12–41). Proto začal osnovat spiknutí. Jeho cílem se stalo císaře zavraždit a to se také 21.

ledna 41 podařilo. Chaerea snad chtěl obnovit republiku, ovšem další vývoj událostí ho předběhl. Jak se ukázalo, hlouček spiklenců neměl pod kontrolou celou pretoriánskou gardu a část z ní proto začala jednat na vlastní pěst.

„Určitě budou chtít zavraždit všechny členy rodiny,“ prolétlo hlavou Caligulově příbuznému Claudiovi (10 př. n. l.–54 n. l.), když se během dramatického lednového dne roku 41 doslechl, že garda chystá smrt i pro Caligulovu manželku Caesonii (?–41) a jejich dcerku. Claudius se teď stal jediným možným následníkem julsko-klaudijského rodu, který řádění pretoriánských spiklenců přežil.

Tučná odměna za loajalitu

Využil proto zmatku a raději utekl do císařského paláce a zalezl tam za závěs na terase. Nejlepší by bylo nebýt vůbec viděn. Co když se hněv obrátí i proti jeho osobě? Úkryt ale Claudiovi nepomohl. Jeden z pretoriánů závěs odhrnul.

„Náš císař, provoláme ho císařem,“ vykřikl. Vyděšený Claudius padl na kolena. „Milost, zachovejte můj život,“ šeptal. Ušetřili jeho život a dokonce ho usadili do nosítek a odnesli do kasáren. Tam strávil noc.

Druhý den ho pretoriáni prohlásili císařem a přesvědčili k tomu i senát, který se sešel jenom v malém počtu. Nový císař se cítil pretoriánům zavázán, a proto každému z nich nařídil vyplatit 3750 denárů.

Lakomec nezaplatil

Už na konci druhého století ale moc pretoriánských gard ohromně vzrostla. Rozhodly se zlikvidovat císaře Commoda (161–192), který se choval stejně výstředně jako jeho předchůdce Caligula. Nepomohl jed, a proto ho nakonec uškrtili.

„Trůn dostane ten, kdo dá víc!“ prohlásili potom. Zájemce se našel, stal se jím Pertinax (126–193). Ovšem zaplatit se nakonec zdráhal, což se mu stalo osudným. 28. března 193 vtrhla do paláce na římském Palatinu skupinka pretoriánů.

Okamžitě se vrhla na překvapeného Pertinaxe. „Nezaplatil jste nám slíbené peníze,“ vyčetl mu prefekt. Lakomému Pertinaxovi se platit nechtělo, a tak se snažil vyjednávat. Bojechtivé pretoriány ale nezajímaly výmluvy, chtěli své peníze.

Když je nedostali, císaře zabili. Pertinax se tak na trůně moc dlouho neohřál, strávil na něm sotva tři měsíce.

Od náčelnictví na říšský trůn

Císaři Septimiovi Severovi (146–211) nebyla po chuti moc gardistů a rozhodl se obratným tahem udělat jejich sílícímu vlivu přítrž. Přivedl na dnešní italské území legie. Gardy, které se dosud doplňovaly vždy jenom z území Itálie nebo pečlivě vybraných provincií, nyní podle jeho nového nařízení mohly být sestavovány jenom z déle sloužících legionářů.

Omezit jejich moc se příliš nepodařilo. Dostat se do elitních jednotek znamenalo nejenom obrovskou prestiž, ale i téměř jistou politickou kariéru. Důkazem se stal gardový prefekt Constantius I. Chlorus (asi 250–306), který pocházel z rodu nepříliš významného aristokrata.

Dotáhl to nakonec ještě výš než „jenom“ na náčelníka pretoriánských gard. V roce 305 se dokonce stal císařem západní části římské říše. V roce 312 už byla situace naprosto neúnosná, a proto pretoriánskou gardu zrušil císař Konstantin I. (272/285–337).