„Rád bych obnovil styky s Perskou říší i Říší středu. Jednejte tam mým jménem. Posuďte, zda by i tyto země mohlo ovládnout učení Kristovo,“ nabízí Svatý otec Jan XXII. roku 1316 diplomatické poslání Odorikovi z Pordenone.
Františkánský mnich Oldřich (Odorik) z Pordenone (asi 1286–1331), jemuž po otci koluje v žilách česká krev, souhlasí – má už jednu pouť do Mongolska za sebou. Dobrodružství se nebojí, a proto volí nebezpečnější cestu po moři.
V indickém městě Thana krátce před jeho příjezdem umučili čtyři minoritské bratry. Odorik si nepřipouští, že by ho mohl potkat stejný osud. Dokonce ani tehdy, když se na Andamanských ostrovech v Bengálském zálivu dostává mezi lidojedy.
„Proč vy, kteří vypadáte jako lidé rozumem nadaní, jíte sobě rovné?“ diví se jejich praktikám. „Maso nesmí sežrat červi. Duše pak trpí. Zápach z masa urazí boha a ten mrtvého nepřijme do nebe,“ odpovídají mu pokorně kanibalové.
V Tibetu prožil šok
Přes Vietnam se Odorik dostává dále do Číny a Pekingu. Na chánově dvoře ho přivítají pěkně. Usadí se zde.
„Vrchovaté tři roky jsem pobyl v chánově městě a často byl přítomen jejich slavnostem, neboť my františkáni máme u dvora vyhrazeno místo a jsme povinováni tam docházeti a udíleti požehnání,“ vysvětluje později ve svém cestopise, jak významné postavení získal.
Fascinuje ho bohatství mongolských vládců. „Mezi chánem a panovníky italskými jest takový rozdíl, jako mezi největším boháčem a žebráky,“ poznamenává upřímně. I když se ale v Pekingu má dobře, někdy kolem roku 1328 vyráží na zpáteční cestu.
Zastávka v Tibetu mu přinese další otřesný zážitek. Zúčastní se pohřebního rituálu. Tělo mrtvého rozřežou. „Syn vezme hlavu svého otce a bez meškání ji uvaří a sní,“ popisuje vyděšeně Odorik tamní chování. Inu, jiný kraj, jiný mrav…
Nikdo mu nevěří
Zpáteční cestu už nepopisuje, pravděpodobně ale míří přes Persii do Sýrie a do svého rodiště. Někdy roku 1330 se v severoitalském Pordenone objevuje sešlý muž. „Jsem bratr ze zdejšího františkánského kláštera. Před mnoha lety jsem odešel do světa.
Navštívil jsem i samotného chána. Musím k papeži, podat mu zprávu o své cestě,“ vysvětluje lidem na potkání. Nevěří mu. Ke Svatému otci do Avignonu už bohužel nedojde. Skončí na lůžku v klášteře v Udine.
„Vypráví tak podivné příběhy,“ tvrdí františkánští mniši a nenápadně naznačují, že je to asi blázen. Naštěstí se najde jeden, kterého příběhy zaujmou.
Páter Guillelmus de Solagna prosedí dlouhé hodiny u lože umírajícího a odezírá mu každé slovo ze rtů. Všechno zapisuje v místním dialektu…
