Kopyta koní se noří do rozpáleného egyptského písku. Trojice mužů tvoří předvoj armády, která se plouží za nimi. Náhle jeden z nich zvolá: „Voda!“ Na horizontu se zaleskne stříbrná hladina, která však vzápětí zmizí…
Francouzského geometra Gasparda Mongea (1746–1818), vynálezce deskriptivní geometrie, optický klam neodradí. Sesedne z koně, otře si zpocené čelo a vytáhne zápisník, do kterého si cosi črtá. Jev, zvaný fata morgána, popíše naprosto dokonale.
Generál Napoleon Bonaparte (1769–1821) zamyšleně hledí k obzoru. Věří, že si Egypt podmaní. Nejenom vojensky, ale s pomocí vědců pronikne i do jeho kultury a duše.
Vedle něj jemně pobízí unaveného koně jeho krajan, chemik Claude-Louis Berthollet (1748–1822). Netečný introvert, který na sobě nedá znát žádné emoce.
S Mongeem jsou jejich povahy jako oheň a voda, ale právě proto se skvěle doplňují a Napoleonovi pomáhali už vícekrát.
Kdyby neoblékl uniformu…
Země na severu Afriky zajímá Francouze už delší dobu. „Mezi lety 1774 a 1798 obdržela francouzská vláda od rozličných diplomatů, politiků i obchodníků nejméně tucet výzev k uchvácení Egypta,“ píše současná americká autorka Nina Burleighová.
Hozenou rukavici ale sebere až Napoleon Bonaparte roku 1798. „Kdybych neoblékl vojenskou uniformu, určitě bych světu představil mnoho objevů,“ prohlašuje později už jako slavný muž. Vůči vědcům vždy projevoval velký respekt.
Za odměnu ho již po návratu z jeho italského tažení v roce 1797 přizvali do matematické sekce prestižního Francouzského institutu, založeného o dva roky dříve. Považoval to za velkou čest.
Nikdy nepromeškal žádnou schůzi a podepisoval se nikoli jako generál, ale jako člen této významné vědecké instituce.
Stroje zabaví papeži
Už ve chvíli, kdy Napoleon od Direktoria (způsob vlády pěti direktorů ve Francii v letech 1795–1799) dostává souhlas s výpravou do Egypta, myslí na průzkum země na Nilu. Se svou myšlenkou se svěří Mongeovi.
„Vytvořte expedici zahrnující nejrůznější vědecké obory,“ vyzve ho. Geometr se pro jeho nápad okamžitě nadchne a začne shánět vědce pro výpravu.
Napoleon „stál jen u zrodu, pak přenechal toto dílo dalším a sám chvátal do Říma, aby tu zabavil tři papežské tiskařské lisy, jediné, o nichž se vědělo, že mají typografické sady jak latinky, tak i arabského, syrského a tureckého písma,“ píše současný historik Jiří Kovařík.
K Mongeovi se okamžitě přidává Berthollet, chemik s neuvěřitelným záběrem, od tvorby chemického názvosloví až po výrobu kyanidu nebo shromažďování uměleckých děl.
Další vědci od astronomů přes matematiky, architekty, botaniky nebo lékaře u nich žadoní jako malí kluci, aby se výpravy také směli zúčastnit.
Proslulé lodní salony
„Budeme mít s sebou třetinu Institutu,“ jásá Napoleon. Spoléhá na to, že mu vědci, kterých se nakonec sejde 151, pomohou i se správou nově dobyté země. Přístaviště v jihofrancouzském Toulonu se na jaře roku 1798 mění v mraveniště.
19. května konečně odtud na moře vyplouvají na čtyři stovky plavidel. Skutečný cíl cesty zná jenom Napoleon, který na své lodi L´Orient celý konvoj uzavírá, a Monge s Bertholletem.
Dlouhou plavbu si generál krátí tím, že si obvykle po večeři zve vědce do svého apartmá. „Myslíte si, že existuje život na jiných planetách?“ ptá se a vášnivá diskuze pokračuje dlouho poté, co slunce zapadlo za obzor.
Jindy přijde na přetřes třeba nejlepší forma vlády nebo význam snů. Proslulé Napoleonovy lodní salony zpestřují účastníkům plavbu.
Útrapy nikoho neodradí
Když 30. června 1798 námořníci spatří pevninu u Alexandrie, mají plné ruce práce s vlnami, které se tříští o pobřeží. Na horizontu je vidět písek a pár rozpadlých budov.
„Tak takhle bude vypadat těch šest akrů půdy, co nám slíbili ještě ve Francii?“ vtipkuje jeden z vojáků. Pocit tísně z neznámé a nehostinné krajiny se ale postupně rozplývá. „Změnil jsem se v argonauta!
Je to jeden ze zázraků našeho nového Iásóna, který ponese pochodeň rozumu do země, kam už dlouho světlo neproniklo,“ píše nadšeně Monge, jenž se vzápětí stává prezidentem Egyptského institutu, založeného v Káhiře 22. srpna 1798. Trojici, tvořící hlavní vědecký mozek výpravy, doplňuje ještě polyhistor Dominique Vivant Denon (1747–1825), který se ani na krok nehne od generála Louise Desaixe (1768–1800).
Trpělivě s ním snáší všechny útrapy přechodu pouští. „To musím vidět,“ vykřikne nadšeně, když už po sedmé procházejí kolem Karnaku a Théb. Do bloku si kreslí nové detaily památek, kterých si předtím nevšiml. Do Francie přiveze přes 200 náčrtků…
Nestíhá pitvat
O sto šest se činí i přírodovědci. Většina z nich nemá přesně danou specializaci, a tak se vrhají na všechno, co je zaujme.
Étienne Geoffroy Saint-Hilaire (1772–1844) si v Káhiře za několik měsíců vybuduje laboratoř, do které shání živočichy. „Pamatujte, chci jenom ty největší exempláře,“ klade na srdce Egypťanům, které si najímá na jejich sběr.
Sám už vše nestíhá pitvat, konzervovat a třídit. Zápalem pro věc mu dokáže sekundovat snad jenom Marie Jules César Savigny (1777–1851), zabývající se hlavně hmyzem a podobnou havětí.
Během tří velkých výprav do nilské delty, k Rudému moři a do Horního Egypta nasbírají přírodovědci tisíce exemplářů živočichů i rostlin.
Napětí roste
Všudypřítomné horko, písek, který proniká všude, sužuje vojáky i vědce, přitom jednoznačné vítězství Francouzů nad zemí na Nilu je stále v nedohlednu.
Napoleon proto 22. srpna 1799 z Egypta tajně prchá s hrstkou věrných a celou svoji armádu tam zanechá pod velením generála Jeana-Baptista Klébera (1753–1800) napospas svému osudu. Pro vědce se rázem stává Bonapartova nepřítomnost noční můrou.
Držel totiž na uzdě posměšky vojáků na adresu učenců. „Nashromáždili jsme materiál na nejvelkolepější dílo, jaké může nějaký národ vytvořit.
Chráníce však mnohé cenné poklady, obáváme se, že probudíme žárlivost vlastního vojska,“ stěžuje si Saint-Hilaire na napětí mezi nimi a armádou, které by se dalo doslova krájet. Vědci by nejraději odpluli domů, ale Kléber je proti.
Nejdřív musejí dokončit svoje poslání, sám Napoleon mu kladl na srdce, aby je dřív zpátky nepouštěl. Na odjezd si tedy ještě počkají…
Triumfují v encyklopedii
Klébera v červnu 1800 zavraždí muslimský atentátník a o rok později, 31. srpna 1801 Francouzi v Alexandrii, kterou již tehdy obléhají Britové s Turky, kapitulují. Konečně je čas k odplutí.
Vojensky sice výprava úspěch nepřinesla, z pohledu vědy ale jde o jednoznačné vítězství, a to navzdory tomu, že jeden z nejcennějších nálezů, proslulou Rosettskou desku vedoucí k pozdějšímu rozluštění hieroglyfů, ukořistili Britové.
Do Francie i tak plují lodě obtěžkané cennými exponáty. „Je něco neuvěřitelného vidět člověka, který žil před 2000 nebo 3000 lety, jako by právě vstal z hrobu,“ shodují se doboví svědkové, kteří tváří v tvář spatřili poprvé lidskou mumii.
Učenci, kteří se z výpravy vrátili domů, svoji objevitelskou práci bohatě zúročí. V letech 1809–1828 vytvoří celkem 23svazkovou francouzskou encyklopedii La Description de l´Égypte, Popis Egypta.
Obsahuje nejenom spoustu popisů rostlin, živočichů a staveb, ale i jejich dokonalé rytiny.
