Jde o jeden z nejkrvavějších teroristických činů uskutečněných na území Evropy. Na cestující čeká v roce 1980 na boloňské železniční stanici smrt. Proč umírají na následky tajemného výbuchu desítky lidí?

Zatímco stovky lidí spěchají malebnými uličkami severoitalské Boloni, na zdejší hlavní železniční stanici zastavuje vlak mířící do švýcarského Chiassa. Před tabulí s odjezdy vlaků stojí i mladá Italka Angela Marinová (1957–1980).

Zítřejší den jí není souzen. V 10.25 místního času stanicí zaduní exploze, která poničí vlak stojící na první koleji. Mnohem hůř však dopadne hlavní nádražní budova. Střecha čekárny se s rachotem zřítí na cestující!

Výbuch zraní přes 200 lidí, 85 dalších nalezne 2. srpna 1980 na italské stanici smrt.

Improvizace zachraňuje životy

Svědci ihned přivolají pomoc v podobě hasičských a zdravotnických sborů. Boloňa má však zoufalý nedostatek sanitek i záchranářů. S odnášením zraněných tak musí pomoci kolemjdoucí, s převozem řidiči taxíků, autobusů i majitelé aut.

Boloňa okamžitě povolá zpět lékaře a sestry z dovolených, dopravní policie rychle organizuje přednostní dopravu záchranářských týmů. Z velké nádražní budovy zůstane pouhé torzo.

Přesto se podaří díky šikovné improvizaci zachránit poměrně velké procento raněných.

Lid se bouří

Exploze, která vejde do dějin jako boloňský masakr, si přesto vyžádá mnoho životů především mladých Italů, několika zahraničních turistů a bohužel i nevinných dětí.

Nejmladší obětí je teprve tříletá italská holčička Angela Fresu (1977–1980), nejstarším mrtvým 86letý Antonio Montanari. Tragická „demolice“ zasáhne do životů desítek rodin.

Poškodí také pověst turisty vyhledávaného města s renesančním centrem. Vzápětí po ní proto vypuknou na boloňském náměstí Piazza Maggiore rozsáhlé demonstrace požadující zvýšení bezpečnosti a vyšetření krvavé události.

Násilné vyřizování účtů mezi radikálními politickými skupinami se začíná stávat až příliš běžnou praxí. Pobouření obyvatel naplno propukne 6. srpna 1980 během pohřbu obětí.

Výbuch kotle to nebyl

Italské veřejnosti o masakru se slzami v očích referuje i tehdejší italský prezident Sandro Pertini (1896–1990).

Co tedy způsobilo tragédii, která se stane v poválečné éře třetím největším neštěstím tohoto druhu v Evropě a nejkrvavějším násilným incidentem v dějinách novodobé Itálie?

Tehdejší italská vláda vedená premiérem Francescem Cossigou (1928–2010) nejprve označí za příčinu katastrofy explozi starého kotle.

Vzápětí se však ukáže, že tato hypotéza prosazovaná některými vlivnými křesťansko-demokratickými politiky má do pravdy daleko. Vyšetřovatelé totiž naleznou v troskách nádražní budovy kufřík se stopy po explozivních látkách.

Mohou za to Rudé brigády?

Ve zbytcích kufru odhalují expertizy zbytky účinných trhavin trinitrotoluenu a hexogenu vážících před explozí kolem 23 kilogramů! Zavazadlo je zřejmě kýmsi záměrně ponecháno v čekárně před výbuchem a jeho obsah poté odpálen.

Boloňský zločin vzápětí politici připíší na vrub Rudých brigád – teroristické levicové organizace, která od roku 1969 provádí únosy, vraždy a další zločiny.

Této ilegální bojůvce sympatizující s komunisty je například připisován únos a následná vražda italského křesťansko-demokratického premiéra Alda Mora (1916–1978). Případ boloňského masakru však není tak jednoznačný.

Podivné vyšetřování

Další stopy totiž vedou k někdejší italské krajně pravicové organizaci Nuclei Armati Rivoluzionari (Ozbrojené revoluční jádro), zkráceně NAR. Tato polofašistická skupina provádí v Itálii od roku 1977 cílené sabotáže, výbuchy a vraždy.

Italští vyšetřovatelé vzápětí zjišťují, že NAR má být napojena nejen na podsvětí, ale také na některé italské politiky, především z tehdejší křesťansko-demokratické strany. To snad může být důvodem toho, proč se vyšetřování boloňské tragédie tak dlouho vleče.

I zmíněný premiér Francesco Cossiga – právě z křesťansko-demokratické strany – v něm zaujme na dlouhé měsíce roli „mrtvého brouka“ a mlží.

Proces s viníky

„S důkazy z místa boloňského výbuchu bylo již od zpočátku manipulováno, což mohlo umožnit skutečným pachatelům uniknout,“ míní italský soudce Libero Manusco (*1941).

Již 26. srpna 1980 je vydáno prokuraturou 28 zatykačů na členy NAR, ale soudní stání se vlečou až do počátku 21. století, přičemž je většina obviněných zproštěna viny.

Odsouzeni jsou nakonec pouze tři příslušníci NAR – Valerio Fioravanti (*1958), Francesca Mambrová (*1959) a později i Luigi Ciavardini (*1962).

Za mříže se v souvislosti s údajným ovlivňováním vyšetřování boloňské tragédie dostávají i tři členové Italské vojenské zpravodajské služby SSMI. V nepřítomnosti je odsouzen také finančník Licio Gelli (*1919), který se však ukryje kdesi v Jižní Americe.

Kufřík plný tajemství

Na jaře 1981 policisté naleznou v italské vile finančníka Gelliho kufřík se šokujícím obsahem.

Leží v něm seznam členů Gelliho zednářské lóže P2, jejíž je samozvaným velmistrem, čítající přes tři tisíce osob a záznamy o nezákonných akcích včetně napojení P2 na italské podsvětí NAR a zpravodajské služby.

Tajný zednářský seznam čítá tři tehdejší italské ministry, členy italské armády, policie, mocné bankéře i velitele italské SSMI a další politiky.

Gelli pomocí vydírání, úplatků a svého vlivu v P2 ovlivňuje italskou politiku, ale také se prý snaží vnést do své vlasti radikálně-fašistické prvky a chaos.

Nechal tento muž a jeho spolupracovníci zlikvidovat desítky lidí v Boloni kvůli „vyšším zájmům“ zahladit stopy, nebo za explozí stálo NAR, či někdo zcela jiný?