Třiadvacetiletý mladík Franz Sandtner schovaný v jedné ze světnic čeká až zbytek stavení usne. Poté rozpoutá krvavý útok, v ruce střídá sekyru s kladivem. Jeho řádění podlehne pět členů domácnosti. Přestože uteče, četníci ho po několika dnech lapí.

Od soudu odchází s trestem smrti, doufá však v prezidentskou milost. Marně.

Vstřícný úsměv a úcta v lidský život. První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) patří mezi odpůrce trestu smrti. Proti popravám brojí i v nové republice, tím dohání soudy k šílenství.

Přání od vraha

„Právo trestat smrtí je právo hrozné,“ nechá se jednou slyšet Masaryk. Ví, o čem mluví, protože sám (sice v nepřítomnosti) od rakousko-uherských úřadů stejný trest obdrží.

Tváří v tvář soudcům ale sedí Karel Kramář (1860–1937) či Alois Rašín (1867–1923). Oba budoucí politiky nakonec omilostní až Karel I. (1887–1922).

Není proto divu, že prezident v období první republiky s popravami šetří a sahá k nim jen při výjimečných situacích. I přesto má Československo svého kata Leopolda Wohlschlagera (1855–1929), ten za provedenou popravu dostává k platu 500 korun navíc.

Jako první míří na šibenici slovenský vojín Ján Žatko (?–1919), který se vzepře rozkazu. Wohlschlagera čeká další prácička až v lednu 1923, kdy navléká oprátku Josefu Kolínskému (1897–1923).

Mladý muž má na svědomí život hodináře, kterého sprovodí ze světa společně s manželkou a dcerou. Kolínskému asistuje bratr Jan, sourozencům sice soudy vyměří trest smrti. Masaryk se ale rozhodne mladšímu z vrahů udělit milost a změnit smrt na doživotní žalář.

Proč u Josefa volí jinak? Prezidentovi vadí bezpříkladný cynismus obviněného. „Abyste byl dlouho zdráv, pane prezidente,“ uvádí paradoxně Kolínský krátce před popravou.

Tři popravy za jeden rok

Soudci ale nad Masarykovým počínáním kroutí hlavami, protože během jeho vlády udělí těžko uvěřitelných 433 trestů smrti! Většina ze zločinců ale končí doživotně ve vězení.

Mezi obviněními bychom našli i 65 žen, v případě něžného pohlaví postupuje prezident jednoznačně. Všem udělí milost. Jiná situace nastává u mužů, protože tam rozhoduje podle závažnosti deliktů.

Například v plodném roce 1927 neudělí pardon Franzi Sandtnerovi (1903–1927), který vyvraždí pětičlennou rodinu. Ze stavení si nakonec odnáší 270 korun, kousek másla a šest vajec! Dalším, kdo končí v péči Wohlschlagera, je Jindřich Bažant (1893–1927).

Chlapec ze zámožné rodiny zabije dvě milenky. Jeho situaci zhorší také trýznivý pokus o vraždu, kdy nešťastnici zapálí, postřelí a ještě vezme kladivem po hlavě. Žena má štěstí a řádění přežije. I díky její výpovědi Masaryk podepíše rozsudek smrti.

Dlouho se nerozmýšlí ani v případě Martina Leciána (1900–1927), čtyřnásobného vraha, který řádí v oblasti Olomouce. Pré zločincům končí s nástupem Edvarda Beneše (1884–1948), ten totiž není stejně shovívavý jako Masaryk.