Nad totožností milenky Přemysla Otakara II. (kolem r. 1233–1278) dodnes historikové tápou, ale shodují se na tom, že Anežka z Kuenringu matkou syna, který dostane jméno Jan (asi kolem r. 1260–1296), nejspíše není.
Nicméně král svoje otcovství uznává. O Janově osudu toho ale moc nevíme. Pohybuje v okruhu panovnického dvora a prokáže svoje schopnosti. „Dejte si pozor. Je to muž s dlouhými prsty,“ sykne sluha na šlechtice, čekajícího na audienci.
Jan sice nikdy nedosáhne kněžského svěcení, ale přesto se stane vyšehradským proboštem.
Radí nevlastnímu bratrovi
Na jeho rozvážné rady nedá dopustit ani jeho mladší nevlastní bratr, český král Václav II. (1271‒1305). Okolí ho označuje za bastarda, ale on má svoje postavení zajištěno.
Oprávněně, rozhodně není z těch, kteří by se přihřívali na slávě ostatních. Udělat dobrý dojem na králova kancléře Jana znamená dostat vstupenku k samotnému panovníkovi. Václavovi poskytuje oporu v roce 1291 během jednání o polskou korunu.
Biskupská mitra mu unikne
V církevní hierarchii si dělá zuby na nejvyšší funkci.
„Nosit tak biskupskou mitru,“ zasní se roku 1296. Podobná možnost se může stát realitou, protože právě zemřel biskup Tobiáš z Bechyně. Kandidatura je tedy na dosah ruky a on je nejenom díky bratrovi mimořádně vlivným a bohatým mužem.
Má to ale háček. Zatímco Mikulášovi I. Opavskému udělil papež dispens a je tedy považován za králova legitimního potomka, v Janově případě to neplatí. Skousnout, že by se měl levoboček stát hlavou české církve je pro mnohé volitele z pražské kapituly nemožné.
Nakonec se raději rozhodnou pro Řehoře Zajíce z Valdeka (asi 1235–1301). Jan už nedostane další šanci, umírá ještě téhož roku.
