Medvěd pyskatý (Melursus ursinus) je šelma patřící k menším druhům medvědů. Jedná se skutečně o medvěda, nebo má spíš blíže k lenochodům? Ještě na počátku 18. století si nad touto otázkou zoologové lámali hlavu a někteří nad tím polemizují i dnes.

Samotářský tvor obývající tropické lesnaté oblasti indického subkontinentu (Srí Lanka, Nepál, Indie či Bangladéš)se zviditelnil zejména tím, že si jej vybral britský spisovatel Rudyard Kipling (1865-1936) do své Knihy džunglí, kde figuroval jako předloha pro fiktivního medvěda Balú, jehož popis se ale s realitou příliš neshodoval.

Medvěd pyskatý patří podle stupně ohrožení mezi zranitelné druhy červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN).

Zahrnuje dva poddruhy – medvěda pyskatého srílanského (Melursus ursinus inornatus) a medvěda pyskatého indického (Melursus ursinusursinus).

Pyšní se bílou náprsenkou

Zabarvení medvěda pyskatého je černé až dozrzava s bílou náprsenkou ve tvaru písmene U či V. Tato bílá skvrna však může zejména u srílanského poddruhu chybět. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje kolem 90 až 140 kg a délka těla dosahuje přibližně 190 cm.

Jeho světlá tlama je značně protáhlá, obličejová část lebky přesahuje spodní pysk, podle kterého je zvíře pojmenované. Pro medvěda pyskatého je charakteristická absence horních řezáků.

Třenové zuby a stoličky má oproti ostatním medvědům menší, sice přijímá rostlinnou stravu, ale ne ve velkém množství. Dochází u něj k rychlému obrušování zubů, to je způsobeno tím, že spolu s potravou přežvykuje i mnoho nečistot.

Srst je značně huňatá a neuspořádaná, na uších, krku a pleci dosahuje délky až 30 cm. Ocas o délce 17 cm má nejdelší ze všech medvědů. Nejčastěji byl tento druh loven pro maso, drápy a penisovou kost tzv.

bakulum, kterou používali na Srí Lance pro léčení neplodnosti. Populace tohoto druhu se silně zredukovala přeměnami jejich přirozeného prostředí na kávové či čajové plantáže.

Skvělý lezec, ale i plavec

Chůze medvěda pyskatého je hlučná a velmi pomalá, ale když je potřeba, dokáže běžet rychlostí, kterou by předstihl i vrcholového sportovce. Přestože je jeho tělo zavalité, je výborným lezcem. V korunách stromů nalézá jak potravu, tak i odpočinek.

Deštivá období přečkává v jeskynním úkrytu. Když chce zahnat nudu, chodí si hrát do vody, je totiž doopravdy dobrým plavcem. Aktivita šelmy je patrná i v zimních měsících, protože se neukládá k tzv. hibernaci neboli zimnímu spánku.

Medvědi pyskatí utočí na lidi jen tehdy, pokud se cítí v ohrožení. Také nemají rádi cizí návštěvníky ve svém teritoriu. Když stojí tváří v tvář nepříteli, tak z boje neutíkají, nýbrž se postaví na zadní končetiny a utočí s agresivitou jim vlastní.

Mezi jejich přirozené predátory se řadí např. tygři indičtí (Panthera tigris Tigris), kteří napodobují zvuky sambarů indických (Rusa unicolor), druhu jelena, aby k sobě kořist přilákali.

Noc je jeho přítelem

Oproti ostatním druhům medvědů je medvěd pyskatý aktivní ve svém teritoriu převážně v noci, tedy od doby, kdy se zešeří, až do rozednění. Výjimkou jsou samice s mláďaty, jež je možné spatřit i během dne.

Jeho jídelníček se skládá z termitů (Isoptera), hmyzu žijícího v obrovských koloniích. Termitiště je nejčastěji tvořeno z bláta, které na slunci ztvrdne.

K tomu, aby se medvěd k potravě dostal, mu slouží jako nástroj dlouhé ostré drápy na tlapách, kterými do tvrdého povrchu hnízda vyhrabává menší otvor.

K vydlabanému místu se následně přiblíží protáhlým čenichem s jazykem srolovaným do úzké ruličky a s uzavřenými nozdrami, poté začne termity „vysávat“. Zvuk, který při tom vydává, může připomínat používání vysavače a je slyšet do vzdálenosti až 500 m.

Medvěd pyskatý má velmi dobrý čich, který k vyhledávání potravy hojně využívá. Dokáže „vyčmuchat“ larvy až 1 m pod zemí. Se zrakem a sluchem je to u něj už poněkud horší.

Dalšími složkami jídelníčku jsou mravenci nebo ovoce (např. mango), ale i rostlinná strava v podobě cukrové třtiny, okvětních lístků či lusky kasie obecné (Cassia fistula) neboli asijského zlatého deště.

Samotářský život jim vyhovuje

Medvěd pyskatý nevyžaduje společnost, a tak je možné po většinu času spatřit vždy jen jednoho jedince. Výjimkou je však doba rozmnožování, kdy se zástupci obou pohlaví vyhledávají.

V severních oblastech dochází k páření v letním období, na jihu se tak děje kdykoli během roku. Samec si k páření vybírá pouze jednu samici, většinou ani nedochází ke konfliktu mezi dvěma samci.