Římským prelátům se točí hlavy a zmatený výraz na tváři papeže Řehoře značí, že i on je s rozumem v koncích.

Pražský biskup Jaromír je mezitím fackuje jedním argumentem za druhým a sem tam nezapomene hodit laškovně očkem po fascinovaných papežových důvěrnicích. Na chorobného potížistu z Čech si nikdo nepřijde.

Je inteligentní, charismatický a pohotový. Na druhou stranu nezodpovědný, prchlivý a ješitný.

Přemyslovec Jaromír (kolem 1040–1090) je úplný opak svého upjatého staršího bratra, knížete Vratislava II. (kolem 1031–1092), který zasvětí svůj život honbě za první královskou korunou v Čechách.

Jaromír dává přednost zábavě, především pak lovu a šermířským zápasům. Navíc, se sebevědomím v takové výši, že by si mohlo plácnout na obláčku s Ježíšem, si po smrti otce usmyslí, že by po něm převzal panovnické otěže.

O tom však Vratislav nechce ani slyšet a mladšího bratra dá v březnu 1061 proti jeho vůli vysvětit na jáhna. Na posluhování v kostele ale zase nemá myšlenky Jaromír, a tak ještě ten den tuniku zahodí a uteče do Polska.

Obává se ho i bratr

Bratrův exil Vratislavovi nijak neulehčí. Ať chce, nebo ne, podle tradice je Jaromír dalším v pořadí na pražské biskupství.

V roce 1063 se proto uchýlí k poněkud riskantnímu kroku – do té doby jednotné české biskupství s centrem v Praze oslabí zřízením diecéze na Moravě.

„Při rozdělení diecéze Vratislavovi nešlo ani tak o potřeby církevní správy jako o omezení pravomoci pražského biskupa.

V případě, že by se pražský biskupský stolec uvolnil, měl by se stát biskupem Jaromír, a Vratislav se právem obával neomezené moci ctižádostivého bratra,“ shrnují důvody přemyslovského knížete autoři Velkých dějin zemí Koruny české.

Chodí na něj žalovat

Jaromír si je zvyklý prosadit svou a tak v jednom kuse naléhá na bratra, aby biskupství zase ráčil sjednotit – samozřejmě pod jeho patronátem.

Vratislav namísto toho začne na Vyšehradě budovat úplně novou rezidenci s kapitulou a jako naschvál si u papeže Alexandra II. (kolem 1010–1073) vyžádá její autonomii na pražském biskupství.

Tato skutečnost neshody mezi oběma bratry jenom prohloubí. Netrvá to proto dlouho, než se o ně začne zajímat Řím, kam začne Vratislav chodit pravidelně žalovat. Situace se vyhrotí v roce 1072, kdy už Jaromírovi dojde trpělivost a osobně se vydá na Moravu.

Doma samozřejmě všechny odbude s tím, že jede pouze navštívit bratra Otu I. (1045–1087), ve skutečnosti si hodlá vlastnoručně vyřídit účty s olomouckým, tehdy ještě formálně vzato „moravským“, biskupem Janem (†1085). „Třeba sám couvne, když mu náležitě pohrozím,“ doufá.

Pomůže si lží

Jaromír a Jan hodlají věc probrat s Alexandrem, ten však zemře ještě před jejich příjezdem. Sváru o české biskupství tak zdědí jeho nástupce Řehoř VII. (kolem 1020–1085).

Zopakuje výzvu Jaromírovi, aby se dostavil do Říma, ten však kontruje, že jelikož mu sebrali biskupství, nemá nyní prostředky na tak dalekou cestu. Úskok se vydaří. Jaromír ještě neudělá ani krok z Prahy a papež mu dá všechno zpátky.

A podobně obratně si počíná i záhy v Římě, kam přijíždí v dubnu 1074. Po srdceryvné výpovědi mu Řehoř přizná i zbytek statků.

„Pro inteligentního a obratného člověka, který navíc snadno navazoval kontakty a získával přízeň lidí, nebylo za této situace obtížné část viny s lítostí přiznat, zbytek popřít, a ještě si stěžovat na příkoří, který mu prý v Čechách byla učiněna,“ píše dále kolektiv českých historiků.