Jakub Krčín z Jelčan získává v roce 1569 za své služby od Rožmberků statek Nový Leptáč na jihočeském panství Netolice Leptáč ovšem dříve patřil klášteru Zlatá Koruna poblíž Českého Krumlova. Má to ale háček.

Regent Jakub Krčín z Jelčan (1535–1604) znalý poměrů v zemi, si dobře uvědomuje, že kvůli snahám vrátit církvi majetek, který ztratila za husitských válek, by o statek mohl snadno přijít. Vymýšlí proto šikovný plán… Vyhlédne si středočeské Sedlčany.

„Patří sice vyšehradské kapitule, protože bylo zastaveny, ale Rožmberkové jsou podle zemských desek pořád jejich držiteli. Císař Rudolf II. Vilémovi dluží 5000 kop grošů. Mohl by město kapitule sebrat, dát ho náhradou za dluh Vilémovi a pak už výměně Sedlčan za Leptáč nic nebrání,“ kalkuluje prohnaný rybníkář.

Plán mu nakonec vychází podle jeho představ. Vilém s výměnou souhlasí. Tuší ale, co má Krčín za lubem. Ani Vilém ani jeho bratr Petr Vok z Rožmberka (1539–1611) nemají děti a Jakub počítá s možností, že mu Sedlčany spadnou dědičně do klína.

Smlouvu o postoupení panství z 31. srpna 1580 však Rožmberkové doplňují podmínkou: „Půdu Krčín získá dědičně jedině tehdy, zplodí-li syna.“ A na toho zatím rybníkář nemá naději. „Znal dobře svého věrného regenta a dokázal mu zaplatit stejnou mincí,“ poznamenává Haubelt o Vilémově odplatě.

Nevěstě přikázali sňatek

Krčínova o mnoho starší žena Dorota umírá v roce 1587 a 52letému regentovi nikdo nebrání, aby se 6. listopadu 1588 na Hluboké znovu oženil. Rožmberkové nešetří obdivem na adresu jeho mladičké nevěsty Kateřiny Zelendarové. Dcera hejtmana Jana Zelendara z Prošovic skutečně má, pokud jde o krásu a mládí, co nabídnout. Samotná Kateřina a její otec ze staršího ženicha ale rozhodně nejásají. Rožmberský purkrabí Adam z Hradce se musí za Krčína přimluvit a Vilém, vládce rodového dominia, Zelendarovým sňatek dokonce přikazuje.

Adam Vilémovi doslova píše: „… i k tomu jsem hejtmana svého přivedl, že podle poručení Vaší Milosti a žádosti pana Krčína tak chce učiniti a dcerku svú panu Krčínovi tu neděli před sv. Martinem do Krumlova dovésti, a tu jemu k stavu svatého manželství dodati…“

Řeka mu přidělává šediny

Rybníkáři se začíná blýskat na lepší časy. V roce 1589 dokončuje po šesti letech své životní dílo – rybník Rožmberk u Třeboně. Při jeho stavbě musel nechat zatopit 1000 hektarů půdy (to je plocha 12krát větší, než v současnosti zaujímá pražské Karlovo náměstí).

Ve stejné době vzniká i Nová řeka, umělý kanál na odvádění povodňové vody z Lužnice do Nežárky, který má chránit právě hráz Rožmberka. „Musím se též přiznati Vaší Milosti, že tato Nová řeka mé šediny valně rozmnožila,“ popisuje Krčín Vilémovi, jaké měl se stavbou starosti.

Krátce poté se rozhodne natrvalo opustit rožmberské služby a už si jenom užívat na svém statku.

Zbylo po něm jen prkno

Dočká se sice i vytoužených potomků, jenže ironií osudu mu o 30 let mladší Kateřina porodí šest dcer. Jako by kdosi nahoře přesně znal podmínky rožmberské smlouvy… Manželčina smrt v roce 1601 pak udělá definitivní tečku za Krčínovým snem o zplození syna.

O mnoho let svou ženu ostatně nepřežije. Dodnes není jasné, kdy zemřel, ani kde ho pohřbili. Smrt ho zkosila mezi 19. lednem 1604, kdy sepsal závěť, a 15. únorem 1604, kdy dokument uložili do zemských desek.

Odpověď nenabízí ani náhrobek z červeného mramoru v kostele v Obděnicích u Sedlčan, který sice hlásá, že tady má být k věčnému odpočinku uložen urozený a statečný muž Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Letopočet i tělo ale chybí.

Hrobka, otevřená v roce 1890, vydává jediný „poklad“ – borové prkno na podlaze.