„Je to bluf, ruský film,“ reaguje pobouřeně Hermann Göring, když je mu a ostatním obžalovaným během norimberského procesu promítán dokumentární snímek o hrůzách koncentračních táborů.
Maršál Wilhelm Keitel se při pohledu na buldozery shrnující lidské mrtvoly rozpláče. „Když vidím takové věci, stydím se, že jsem Němec,“ prohlašuje s pohnutím v hlase.
„Ale já jsem to nevěděl,“ dodává rychle na svoji obhajobu náčelník Hitlerova generálního štábu a faktický ministr války třetí říše Wilhelm Keitel (1882–1946).
Jeho obhájce v jedné fázi norimberského procesu nabízí žalobci, že se jeho mandant rozhodl učinit doznání. Pak to ale bere zpět. Prý to Göring (1893–1946) Keitelovi zakázal a on stále ctí vojenskou subordinaci.
Do poslední chvíle zůstává poslušný. Ostatně díky této vlastnosti se udržel tak dlouho po boku Adolfa Hitlera (1889–1945).
„Keitelovým neštěstím bylo, že nikdy nenašel sílu k odporu proti Hitlerovým rozkazům porušujícím lidská práva a morálku,“ uvádí s odstupem let generál Heinz Guderian (1888–1954).
To bude Wilhelma Keitela provázet až do konce života a od svých podřízených si zato vyslouží přezdívku „Lakeitel“ – něco ve smyslu jako poskok nebo lokaj.
Manželka musí jezdit tramvají
Keitel se vyznačuje přísným dodržováním služebních předpisů. Dobové anekdoty si ho dobírají, že když měl někam jet služebním vozem, musela jeho žena za ním cestovat tramvají, protože ona jako civilistka na jízdu armádním automobilem neměla nárok.
„Jste můj důvěrník a jediný poradce v otázkách wehrmachtu,“ maže Keitelovi med kolem úst Hitler, když ho v roce 1938 uvádí do funkce ministra války. Kovaný voják je v sedmém nebi.
Neuvědomuje si, že napříště bude už jen Hitlerovou loutkou. Nebude o ničem rozhodovat, bude jen poslouchat a největší strach bude mít z toho, že se na něj jeho vůdce rozkřikne. „Jak můžete vůdci tak odporovat?
Nevidíte, jak se rozčiluje?“ obrací se na armádní důstojníky, kteří si někdy troufnou s Hitlerem nesouhlasit. Když noc před anšlusem Rakouska na něj jeho podřízení apelují, aby akci vůdci rozmluvil, neučiní nic.
Všechny námitky proti vedení války bude napříště „filtrovat“, aby se z řad wehrmachtu nedostaly až k Hitlerovým uším. Rychle si také osvojuje vůdcův slovník…
Po hádce uvažuje o sebevraždě
„Obsazená území je třeba očistit od Židů, Poláků a sběře,“ prohlašuje Keitel zcela v duchu Hitlerovy propagandy na podzim 1939. Ochotně přivírá oči nad řáděním gestapa a SS na dobytých územích.
Zvěrstva páchaná na civilním obyvatelstvu zůstávají v rozporu s vojenským právem nepotrestána. Hitlerovi je to však stále málo. Keitel se stává hromosvodem pro jeho nálady. K prvnímu ostřejšímu střetu mezi nimi dochází po pokoření Varšavy.
„Podporujete opozici v generalitě,“ tne Hitler do živého. V takových chvílích Keitel vždy pomýšlí na to, že se nechá převelet na frontu, nebo že dokonce spáchá sebevraždu. Několika konejšivými slovy si ho ale Hitler vždy zaháčkuje ještě víc. Když ho pak obdaří maršálskou holí, má ho zcela v hrsti.
Tvrdost je na východě málo
Jak se blíží německý vpád do Sovětského svazu, vyjadřuje Keitel své obavy. Má strach z rozštěpení válečné fronty. Poslušný Hitlerův lokaj ale navzdory pochybám zahajuje přípravy na operaci Barbarossa.
„Činy, jichž se příslušníci wehrmachtu dopustí na nepřátelských civilních osobách, nemusí být trestány,“ hlásá jedno z děl Keitelova úřadu, které dává německým vojákům de facto volnou ruku při loupení a znásilňování.
„Na východě je tvrdost málo,“ tvrdí sám Hitler. „Za každého mrtvého Němce zabijte 50–100 rukojmích,“ rozhoduje osobně Keitel. Na poradách generálního štábu se zatím maršál Keitel čím dál častěji omezuje jen na věty typu:
„Vůdce má pravdu.“ „Vůdce se nemůže mýlit.“ Odměna? Už v roce 1942 Hitler o Keitelovi veřejně hovoří jako o „muži s mozkem vrátného v kině“. Za svůj pak s ďáblem bude maršál po válce oběšen.
