„Každému, komu udělila audienci, také pozorně naslouchala a v rámci možností vyhověla jeho prosbě,“ uvádí současný rakouský historik Frank Huss. Umění jednat s lidmi ovládá Marie naprosto dokonale.

„K nám Čechům neměla tato královna jaktěživa nejmenší náchylnost a lásku. Od doby, co se v Praze dala honosně korunovat (12. května 1743 – pozn. red.), až do své smrti ani jednou do českého hlavního města nepřijela.

A proto v Praze nebyl ani jediný umělec, řemeslník, kupec, lékař nebo kdokoli od královny obdarován ani od ní nedostal sebemenší zisk či výdělek,“ stěžuje si šlechtic Jan Jeník z Bratřic (1756–1845).

Ať už jsou ale stesky české šlechty vůči panovnici Marii Terezii (1717–1780) jakékoli, jisté je jedno, Ve vztahu ke svým poddaným nevytváří Marie žádné hranice. Považuje se prostě za jejich matku.

Dobře ví i to, jak zraňující dokážou být nevhodné žerty. Nemá je ráda a úzkostlivě se jim proto vyhýbá.

Jediný povolený slabikář

Dospívající Marii Terezii se dostává vzdělání, které je tehdy běžné pro evropské princezny. Když usedne na trůn, uvědomí si, že habsburská říše má v oblasti vzdělávání velké rezervy, a rozhodne se to napravit.

Inspiruje se v Prusku a o pomoc požádá opata a pedagoga Johanna Ignaze Felbigera (1724–1788). 6. prosince 1774 vydává Marie Terezie Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy a nařizuje povinnou docházku do školy.

Tím ale její školní reformy nekončí. Felbiger připraví Slabikář pro školní potřebu císařsko-královských států, který v roce 1775 vychází i v češtině. Panovnice ho prohlásí za jedinou knihu, povolenou ve školách pro výuku čtení. K dnešnímu slabikáři má ale daleko, neobsahuje například žádné ilustrace.

Diplomacie získává úřad

„V době vlády Marie Terezie byla naše vlast čtyřikrát napadena nepřátelským vojskem, což přineslo velké strádání.

Panovnice vždy přišla na pomoc a snažila se chránit své země,“ líčí ve svém projevu, který vyšel v Čechách po Mariině smrti, Jan Leopold Zippelius. Vladařka musí během svého panování válčit hned několikrát.

První boje, v rámci válek o rakouské dědictví (v letech 1740–1748), ji čekají, sotva nastoupí na trůn. Prusko, Bavorsko a Francie tehdy zpochybňují její nástupnictví. I když Marie svoje nároky potvrdí, brzy přichází další spor.

Roku 1756 vypuká sedmiletá válka, po níž musí Rakousko definitivně oželet ve prospěch Pruska větší část Slezska a Kladsko. Důraz však klade rakouská panovnice i na diplomatická jednání.

V roce 1742 například zakládá státní kancelář, která má na starosti stejnou agendu jako dnešní ministerstva zahraničí.