Bílé, červené, suché, polosuché, s přívlastkem, ledové, slámové, košer, likérové… A na tom výčet druhů nápoje ze zkvašených hroznů rozhodně nekončí. Víno provází člověka po většinu jeho zaznamenané historie.

Pijí ho v Egyptě i v Mezopotámii a pijeme ho i my dnes. Na zdraví, i pro radost.

Samotné připíjení na zdraví pochází ze starověkého Říma a není tak vřelým přáním, jak ho myslíme dnes. Zvyk pozvedání číší a pronášení přípitku hostitelem měl hosty ubezpečit, že víno, které pijí, není otrávené.

Římané však rozhodně nejsou první, kdo si jiskřivý nápoj vychutnává. Šťastlivec, který poprvé náhodou objevuje účinky „zkaženého“ moštu, není znám, nicméně archeologické nálezy naznačují, že se to muselo stát před více než 5000 lety, na území tzv.

Úrodného půlměsíce. Tam spadá přímořská oblast od povodní Nilu, přes mezopotamskou nížinu až k perskému zálivu. Jednu z prvních zmínek o víně přináší také Starý zákon, v němž Noe, poté, co zakotví na hoře Ararat, na nic nečeká a rovnou chutě založí vinohrad. A možná právě vínu vděčí za svůj požehnaně vysoký věk.

Je libo smůlu?

Příznivé až léčivé účinky vína na lidský organismus znají už starověcí lékaři a kněží.

Používá se jako sedativum a antiseptikum, v kombinaci se smůlou řečíku terebintového, cedru nebo pinie (které jsou do něj původně přidávány, aby se zabránilo zkysnutí a přeměně v ocet) a medu i jako medicína proti kašli.

Pro mnoho jiných léčivých substancí je také pomocným médiem. Z Číny například pochází zaručený recept na léčení bolesti břicha, který zahrnuje konzumaci syrového zmijího masa, což je odporná představa i s přidaným vínem, natož bez něho.

Indický svatý text o lékařství, Ažurvéda, dokonce přirovnává víno k Somě, nápoji bohů, srovnatelné s řeckou Ambrosií. Víno se používá při mírnění horeček, při nechutenství či proti chudokrevnosti. Je to prostě univerzální lék.

Mniši a ztracená moudrost

S nástupem středověku velká část antické moudrosti, včetně pokročilé řecké medicíny, mizí. Přetrvává pouze v Byzanci a následně se do Evropy postupně vrací spolu se vpády Arabů.

Abulcasis (936-1013), arabský autor jedné z prvních knih o chirurgii, ho znovu uvádí jako výtečný prostředek na čištění ran a boj s infekcí.

Hlavními uživateli a kultivátory vína středověké Evropy jsou však mnišské řády, především Benediktýni, přičemž každý z nich má své vlastní recepty tvorby vinných likérů. Některé (třeba D.O.M. Benediktine) přetrvají až do dnešních časů.

Slavný otec farmakologie Paracelsus (1493–1541) o víně napíše: „zda je víno výživou, lékem nebo jedem je pouze otázkou dávkování.“ V umírněnosti je síla.

Být tak nemocen za starých časů!

S příchodem moderní doby důležitost vína v nejmenším neupadá. Ještě v 18. století je běžně předepisováno v nemocnicích jako lék a konzumuje se ve velkém.

V nemocnici Alice v německém Darmstadtu zkonzumuje 755 pacientů během šesti měsíců na přelomu let 1770 a 1771 více než deset tisíc lahví vína a 60 lahví šampaňského a portského. Mluvte o špatné nemocenské výživě.

Víno je také považováno za zdravou alternativu k vodě, protože nepřenáší bacily cholery nebo tyfu, a k mléku, které před zavedení pasterizace obklopuje strach z tuberkulózy.

A co my dnes?

Obrat přichází s rozvojem medicíny ve dvacátém století – lidstvo přestává být ohroženo infekcemi a na scénu přichází kardiovaskulární onemocnění. Od užívání alkoholu v lékařství se pozvolna upouští.

Až v osmdesátých letech se názory, že užívání vína ve střídmém množství může být pro organismus blahodárné a naopak srdečním a koronárním onemocněním předcházet, objevují znovu.

Domněnky jako „francouzský paradox“, týkající se faktu, že Francouzi, ač jejich strava obsahuje velké množství nasycených tuků, na srdeční příhody příliš netrpí, se sice ukazují jako mylné, blahodárné účinky vína však nedokáže současná medicína vyloučit.

A i kdyby nakonec šlo jen o dobrý pocit a hřejivé teplo rozlévající se v útrobách, za sladkou jiskřivou skleničku denně to dozajista stojí. 5000 let dlouhá vinařská tradice se nemůže mýlit.