„Okamžitě zprávy přetiskněte,“ rozhodne tiskový magnát Jan Ferdinand Schönfeld, když si roku 1791 prolistuje nejnovější vydání úředních novin Wiener Zeitung.
V 99. čísle jeho novin se potom objevují čerstvé zprávy o aktuální situaci v Polsku a v papežské kurii. Co na tom, že jsou uveřejněné bez úředního povolení?
Pražský knihtiskař Jan Nepomuk Ferdinand ze Schönfeldu (1750 – 1821) v 80. letech 18. století beze zbytku využívá uvolnění cenzurních poměrů po reformách císaře Josefa II. (1741 – 1790) a rozšiřuje svoje podnikatelské aktivity.
Jeho tiskárna sídlící v pražském Dominikánském klášteře sv. Anny je největší v Čechách. Pracuje v ní sedmnáct knihtiskařských lisů, zatímco ostatní z dvanácti pražských tiskařů mají lisů maximálně šest.
Kromě toho Schönfeld vlastní i papírnu, písmolijnu, mědiryteckou dílnu a knihkupectví. Skutečný tiskový magnát.
Podplatí úředníky
Ve svém podnikání se na nějaké morální zásady a autorská práva vůbec neohlíží. „Patisku! Ty strašné lejno v obchodu s knihami.
Netvore, jenž ohlodáš poctivému muži poslední kost, aby ses vykrmoval,“ kritizuje ho v roce 1786 neznámý autor v knížce Beobachtungen von und über Prag von einem reisenden Ausländer (Pozorování Prahy putujícím cizincem).
Naráží na skutečnost, že knihtiskař klidně přetiskuje knihy jiných nakladatelů. Díky tomu, že má od roku 1782 i pobočku tiskárnu ve Vídni a knihkupectví v Lipsku, vydělává na přetiscích velké peníze.
Ačkoli ho kritizují vídeňští vydavatelé a pražští knihtiskaři dokonce sáhnou k žalobě, nic si z toho nedělá. Soudní úředníky jednoduše podplatí.
Nařčení, že „tys to byl, jenž ses po vyhlášené svobodě tisku chtivými zuby zakousl do majetku cizích nakladatelů,“ není proto neznámému kritikovi nic platné.
Monopol na informace nezíská
S úřady je zadobře, a proto získává nejrůznější lukrativní zakázky. Ve svých německých i českých C. k. Pražských poštovských novinách například může tisknout inzeráty a úřední vyhlášky, roku 1789 dostává privilegium tisknout a vydávat adresář Kdo je kdo.
Žádá dokonce o to, aby mohl v Praze vydávat německé, takzvané Originální noviny. V nich chce přetiskovat všechny zprávy z cenzurou povolených novin.
V konkurenčním boji tím chce převálcovat ostatní pražské novinové vydavatele, kteří roku 1789 tisknou hned osm německých titulů. Cílem je mít zprávy rychleji než oni. Jenže tentokrát mu to úřady zatrhnou.
Raději bez řečí platí
„Ještě to stihneme, máme dost času,“ ujišťuje faktor (vedoucí sazeč v tiskárně – pozn. red.) svého šéfa Schönfelda, který trvá na tom, aby se čerstvé zprávy, které před chvílí dorazily z Vídně, objevily v novém vydání jeho novin.
Pro redaktory se stávají zdrojem informací noviny z ostatních měst monarchie. Zprávy z nich do svých listů zařazují i těsně pře uzávěrkou. Jenže nový rakouský panovník Leopold II. (1747 – 1792) není tak svobodomyslný jako jeho předchůdce.
Do té doby běžný patisk zpráv zakazuje a všechno musí schvalovat cenzor. Jenže vydavatel tohle neřeší. „Hlavně, že budu mít něco, co nikdo jiný nemá,“ mne si spokojeně ruce.
„Za publikování zpráv bez povolení vyměřuje se vám pokuta 3 zlaté (kráva tehdy stála 8 zlatých),“ oznámí mu ale hned zčerstva po vydání 99. čísla c. k.
Pražských poštovských novin František Martin Pelcl (1734 – 1801), novinový cenzor v letech 1782 – 1794. Vydavatel Schönfeld raději bez řečí zaplatí.
