„Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozísť,“ prohlásil po skončení 1. světové války slovenský politik Andrej Hlinka. Jak to ale v životě bývá, mezi bývalými manželi občas dochází ke třenicím i po rozvodu.
Meziválečná Československá republika zpočátku považovala za své největší nepřátele Habsburky a Maďarsko. Proti Maďarům dokonce vznikla aliance – Malá dohoda, kterou kromě ČSR podepsali i Rumuni a Jugoslávci.
Všechny tři státy si totiž z uherského království uřízly značný kus území (Maďarsko se zmenšilo o 70 %) i s maďarským obyvatelstvem (čtvrtina Maďarů se ocitla na územích jiných států) a dalo se očekávat, že Budapešť se s daným stavem jen tak nesmíří.
Maďaři pocítili svou příležitost koncem kritických 30. let 20. století. Hitlerovo Německo začíná řádit ve střední Evropě a maďarský režim regenta Horthyho se stává jeho spojencem.
Jakmile je Československo nuceno odevzdat svá pohraniční území Německu a Těšínsko Polsku, Maďarsko se rovněž vytasí se svými požadavky. Nakonec získává pás jižního Slovenska, včetně Košic, do kterých regent Horthy vjede jako bájný princ na bílém koni.
Okleštěné Československé republice však není dopřáno dlouho existovat. V březnu české země obsazuje nacistické Německo a Slovensko vyhlašuje alespoň na oko nezávislost, ve skutečnosti se však stává satelitem Německa.
Maďarsko dané situace využívá tím, že násilně obsazuje zbytek Podkarpatské Rusi, kde se ovšem československá armáda statečně brání, dokud není nucena ustoupit do Rumunska.
Budapešť zkouší leccos.
14. března 1939, v den, kdy slovenský sněm vyhlásil svrchovanost, varuje československou armádu dislokovanou pod Tatrami, že v případě jejího zásahu se bude „cítit nucena přispěchat slovenskému národu na pomoc.“ Maďarská vojenská přítomnost však byla to poslední, co si bratislavští politici přáli, vždyť Maďaři pro ně byli stále strašákem.
„Samostatné Slovensko bude vnitřně slabé, což je pro Německo ideální stav,“ psalo se před březnovými událostmi roku 1939 v oběžníku německého ministerstva zahraničí.
Nacisté záhy po vzniku Slovenské republiky (Slovenská republika byl oficiální název, byť se častěji užíval termín Slovenský stát) Bratislavě vnutili tzv. Ochrannou smlouvu.
Tato smlouva ve své podstatě zakládala vazalské postavení Slovenska vůči hitlerovskému Německu.
Podpisem ochranné smlouvy se Slovensko zavázalo provádět svojí zahraniční a vojenskou politiku v souladu se zájmy Berlína.
Na území Slovenského státu byla vytvořena tzv. Ochranná zóna, což byla část západního Slovenska, ohraničená věncem Malých a Bílých Karpat. Zde byly dislokovány německé jednotky, které nepodléhaly vládě Slovenského státu.
Ochranná smlouva měla platit 25 let a její součástí byl i tajný dodatek o hospodářské a finanční spolupráci. Němci tak získali kontrolu nad slovenskou ekonomikou.
Hitler měl zájem na tom, aby se oba jeho vazalské státy dostaly do konfliktu. Věděl, že jak Maďaři, tak Slováci se v případě konfliktu obrátí na Berlín a Německo pak bude před světem vypadat jako mírotvorce.
Maďarům bylo jasné, že nově vzniklý slovenský stát je realitou, ale nějaký ten kousek by z něj ještě rádi ukousli. Jejich pozornost se zaměřila především na východní Slovensko.
Jejich argumentace spočívala v údajné těsné ekonomické provázanosti Podkarpatské Rusi a právě východního Slovenska.
Devět dní po vyhlášení Slovenské republiky vnikla maďarská vojska na východní Slovensko. Československá armáda v té době již neexistovala a slovenské ozbrojené síly se teprve vytvářely. Maďaři se proto setkali jen s minimálním odporem.
Navíc použili lsti, kdy čelní jednotky postupovaly s bílým praporem a zmatenému obyvatelstvu oznamovaly, že celá akce se děje s vědomím Berlína.
Dalším maďarským úskokem bylo i to, že v čele jejich jednotek jela ukořistěná bojová vozidla z Podkarpatské Rusi, která na sobě ještě měla namalované výsostné československé znaky.
Slovenská vláda ještě ten den nařídila protiútok. Zároveň vznesla ostrý protest, do Budapešti zaslala diplomatickou nótu a obrátila se na Německou říši, aby zasáhla ve smyslu Ochranné smlouvy, kterou Slovensko podepsalo s Hitlerem.
Berlín však nijak nereagoval, jen vyčkával, jak se situace vyvine. Maďarské jednotky nakonec v průběhu 23. března dosáhly linie Remetské Hámre – Ruskovce – Jesenov – Bunkovce – Blatné Remety.
24. března Maďaři zaútočili na letiště ve Spišské Nové Vsi, odkud startovala zastaralá slovenská letadla. Při útoku zahynulo i několik civilistů. Slovenské pozemní vojsko, v jehož velení zůstávali i někteří čeští důstojníci, se neúspěšně pokoušelo o protiútok.
V tu chvíli zasáhlo Německo a nařídilo oběma stranám zastavit palbu. Nicméně, přestřelky trvaly až do konce března.
Maďaři vzhledem ke své vojenské převaze vyšli z konfliktu vítězně. Ke svému státu přičlenili území o velikosti 1700 km čtverečních (zhruba polovina karlovarského kraje), na kterém žilo 70 000 obyvatel. Z drtivé většiny se jednalo o Slováky a Rusíny.
Po skončení 2. světové války se v této oblasti mapa opět překreslovala. Podkarpatská Rus se „dobrovolně“ stala součástí SSSR a Slovensku se vrátily jeho nejvýchodnější cípy.
Každopádně Malá válka ještě více vyostřila slovensko-maďarský antagonismus, který je patrný dodnes.
