Těhotnou ženu olizují plameny. Ona i její dosud nenarozené dítě za chvilku zaplatí za svoji křesťanskou víru tím nejcennějším – životem. Propagovat katolické ideály se na ostrově Madagaskar v roce 1849 zkrátka nevyplácí…

„Po Radamovi (král Madagaskaru v letech 1810 – 1828 – pozn. red.) usedla na merinský (Merina – etnická skupina lidí na ostrově – pozn. red.) trůn záhadná postava malé zavalité ženy na pokraji středního věku.

Soudobé zprávy evropských misionářů a cestovatelů ji představují jako krvežíznivé monstrum,“ píše současný český teolog Pavel Hošek o madagaskarské královně Ranavaloně I. (asi 1788–1861).

Dnes se ale názory na ni trochu změnily. Určitě ale šlo o rozhodnou dámu, která se v době evropských misionářských a kolonizačních snah ovládnout domorodé národy v Africe i na Madagaskaru snažila ubránit tradice svých předků.

Nová panovnice ujišťuje v roce 1828 misionáře ve své zemi, že její politika zůstane stejná jako za předešlého krále. Radama I. (1793 – 1828) ale podporoval hlavně školní výuku a víru toleroval jenom jako nutné zlo.

Evropané jsou proto opatrní, přestože „v květnu 1831 šla královna dokonce ještě dále než Radama, nechala se pokřtít, účastnila se přijímání a svou svatbu uspořádala podle křesťanských zvyklostí,“ uvádí Hošek. Jenže změna jejích názorů měla politickou příčinu.

Potřebovala udržet dobré vztahy s kolonisty z Velké Británie, protože sílil vliv Francouzů na východním pobřeží ostrova. S pomocí britských generálů se jí je ale daří udržet na uzdě.

Křesťany věší hlavou dolů

Jakmile francouzské nebezpečí pomine, královnina vstřícnost k misionářům končí.

Když se skupina fanatiků, šířících křesťanskou víru na severu země, vydá do hlavního města Antananariva s poselstvím královně, panovnice je sice přijme, ale v okamžiku kdy jeden z duchovních při audienci káže, že „všichni lidé na celé zemi jsou si rovni,“ ostře se ozve.

„Jakže? Týká se toto vaše učení i mne? Nebo snad dokonce otroků?“ ptá se povýšeně. Jakmile kněz přikývne, podepíše nad sebou ortel smrti. „Pověste je hlavou dolů,“ přikáže hned Ranavalona svým pochopům.

Na kněze a tři jeho nevěrnější následovníky čeká jáma, do které je pověstí a polijí vařící vodou. Pak je zasypou hlínou.

Neměňte víru mých předků!

Ranavalonin odpor k nové víře stále sílí. „Přiživovaly ho časté zvěsti o tom, jak se křesťané vysmívají talismanům a hanobí víru předků,“ doplňuje Hošek.

„Vznešená královno, tisíce lidí, dokonce i otroků opovrhují vaší vírou,“ říká jí jednoho dne jedna z urozených dam. Královna se rozpláče a pak přísahá, že všichni křesťané skončí smrtí.

„Postavím se každému, kdo se bude pokoušet měnit víru mých předků založenou za vlády dvanácti králů (počátky madagaskarského království Imerina ve 13. století – poz. red.),“ slibuje odhodlaně.

Upálí i těhotnou ženu

21. února 1835 musí misionáři vyslechnout královnin vzkaz. Poděkuje jim sice za jejich výuku, ale dodává: „Respektuji vaše bohoslužby, v neděli i v jiný den, ale zakazuji svým lidem, aby se jich účastnili.

Ovšem jestli máte nové dovednosti a zboží, které můžete mým poddaným dávat, dovoluji vám to, protože to považuji za správné.“ Pronásledování pokračuje.

Vrcholem je uvěznění a mučení asi 2000 křesťanů v roce 1849. K nejvyššímu trestu odsoudí 18 lidí, z toho 14 shodí ze 160 metrů vysokého srázu u královnina paláce. Čtyři odsouzenci urozeného původu mají tu „čest“, že je zaživa upálí.

Mezi nimi je i těhotná žena, která na hranici porodí. Teprve v posledních letech své vlády panovnice trochu mírní své nepřátelské choutky a většinu času tráví sledováním svých oblíbených býčích zápasů a cestováním.