Dřepí uprostřed zabarikádované místnosti, ze které nikdo už měsíce neodnáší výkaly. V prádle, které má na sobě ještě déle. Hladový, zoufalý, plný vší a blech, tělo plné boláků. Francouzský král.
Druhorozený syn francouzského krále Ludvíka XVI. (1754-1793) a Marie Antoinetty (1755-1793) se narodí 27. března 1785 jako Ludvík Karel. Jsou mu čtyři, když lůza vtrhne do Bastily a rozpoutá krvavou Francouzkou revoluci. A jen o měsíc víc, když vtrhne do Versailles a odveze odsud královskou rodinu do Paříže, kde je nejprve uvězní v paláci Tuilerie a nakonec Templu. Je příliš malý, aby chápal, co se kolem něj děje. A tak bezstarostně běhá v zahradách a hraje si s oblíbenými králíčky. „Byla radost na něj pohledět. Byl to takový roztomilý modrooký klučina,“ vzpomíná jeho sestra Marie Terezie Bourbonská (1778–1851), jediná, která přežila řádění krvelačné revoluční lůzy.
Krále je třeba zničit!
Když se 21. ledna 1793 ozvou salvy z děl a Marie Antoinetta pochopí, že její milovaný Ludvík XVI. je mrtev, poklekne před synem a ukloní se mu. Malý princ se stává králem Ludvíkem XVII. Pro Maximiliena Robespierra (1758–1794) a jeho bandu, se stává hrozbou, kterou se rozhodnou zlikvidovat. Padá návrh na převýchovu, která by z něj udělala řádného a horlivého občana. „Ve skutečnosti mu připravili tři roky pekla na zemi,“ konstatuje Deborah Cadburyová, autorka knihy o jeho životě. Jako první je jeho převýchovou pověřen téměř negramotný švec Antoine Simon (1736–1794), jehož jedinou kvalifikací je fanatická oddanost revoluci. Nutí krále pod okny královny zpívat Marseillaisu a další revoluční písně, ponižuje ho a psychicky týrá, což je podle něj nejlepší způsob jak, z něj dostat královské manýry. Také ho nutí pít alkohol a téměř den co den ho zpíjí do němoty. Není divu, že z něj udělá alkoholika. Vystresovaného, vyděšeného chlapce nakonec Simon se zástupci konventu donutí podepsat smyšlená potvrzení o nemravnosti jeho rodiny. Třeba přiznání, že s ním matka měla sexuální styk.
Peklo plné parazitů a výkalů
V lednu 1794 je sice Simon z pozice „vychovatele“ odvolán, jenže to, co následuje, je nesrovnatelně horší. Jak se situace ve Francii, i mezi samotnými revolucionáři zhoršuje, a vůdci revoluce se začínají bát, že by krále někdo mohl osvobodit, rozhodnou se jednat. Chlapec je v kobce o rozměrech 12 m2 zcela odříznut od světa. Okna zůstávají zavřená, nikdo k němu nechodí, nikdo s ním nemluví. Jen mu jednou denně malým okýnkem podají malé množství téměř nepoživatelného jídla. Nedávají mu žádnou vodu na mytí, neotvírají okno, aby se mohl vyměnit vzduch, nemá ani žádný záchod, výkaly nikdo nevynáší. V cele je neuvěřitelný puch, brzy ho sužuje svrab, štěnice, ale také krysy. „Už zhruba rok má na sobě stejnou košili a kalhoty, je plný blech a vší, výkaly celý rok nikdo neodstranil,“ apeluje Marie Terezie na Robespierra. Ten se na něj sice přijde podívat, ale nechá vše při starém. Nic se nemění až do Robespierrova pádu.
Smrt zrodí záhadu
Teprve jeho nový strážce Jean-Jacques Laurent (1770–1807) má snahu něco pro zbědovaného chlapce udělat. Nechá celu vyčistit, zavolá lékaře, ale v tu chvíli už je pozdě. Šokovaný doktor jen konstatuje: „Přede mnou byla bytost, která byla týrána nelidským a krutým způsobem, a kterou již nejsem schopen zachránit.“ Malý král umírá 7. června 1975, v náručí mladíka Jeana-Baptisty Gomina, který se o něj v posledních týdnech života stará. Tak to alespoň tvrdí oficiální verze smutného příběhu. Protože už tehdy se objevují pochybnosti o totožnosti mrtvého. Jeho hrob se nikdy nenajde, zato se objevují svědectví, že byl vysvobozen a hledání odpovědi na otázku týkající se totožnosti mrtvého chlapce se stává jednou z největší záhad historie.
