Nikdo si neuměl hrát se slovy tak jako on. Jen málokdo se mu mohl rovnat v bezchybném chrlení jazykolamů. Luděk Nekuda opustil tento svět ve chvíli, kdy měl ještě nezměrné zásoby nápadů na další scénky i na celé pořady.
Když se u Nekudů probíralo budoucí povolání dospívajícího Luďka, rodiče se tak úplně neshodli na tom, na jaká studia ho poslat. Tatínek hlasoval pro vysokou školu báňskou, maminka z něj chtěla mít doktora.
Hlavní slovo měl v rodině zřejmě tatínek, protože vyhrála jeho volba a syn skutečně na báňskou školu nastoupil. Jenže v té době už měl vlastní hlavu, a ta byla plná divadla.
Hudba se v divadle hodí
Už jako šestnáctiletý Luděk založil na gymnáziu divadelní soubor, a tak hledal obor, který by byl alespoň trochu podobný. Vybral si pedagogickou průpravu a zvlášť si dal záležet na hudební průpravě. Dobře věděl, že ta se mu jednou bude hodit.
Všichni, kdo ho v pozdějších letech slyšeli hrát na trubku, asi uznají, že studoval pečlivě.
Práce, ve které se hlavně mluví
Projevovat se hudbou Luďku Nekudovi šlo, ale k dispozici měl ještě jeden vyjadřovací prostředek – řeč.
Získával si praxi v ostravských divadelních souborech, sám také jeden založil, a když zkusil přijímačky do slavného Semaforu, Jiří Suchý po něm sáhl všemi deseti a hned mu dal příležitost ve dvou představeních.
Ale Luděk Nekuda miloval jazyk a všemožné hrátky s ním, a tak ho to táhlo tam, kde by mohl mluvit a mluvit. Nastoupil do rozhlasu jako moderátor, a navíc se stal konferenciérem tehdy mimořádně populární kapely Plavci.
Jejím členům netrvalo dlouho, než zjistili, že se jim výtečně hodí jeho umění hry na trubku i jeho zpěv.
Dva parťáci a spousta hostů
Popularita Luďka Nekudy se samozřejmě donesla i k uším televizních šéfů a úspěšný konferenciér a moderátor se v roce 1980 stal televizním dramaturgem. Jak u něj bylo zvykem, sršel nápady, a jedním z nich bylo založení zbrusu nového zábavného pořadu.
Především díky dvěma svým hlavním protagonistům. Skvělého baviče a kouzelníka se slovy před kamerou doplňoval jeho parťák Jiří Císler a diváci s napětím očekávali, jaké hosty si tihle dva příště zase pozvou.
Beznaděj místo dobré nálady
Málokdo z těch nadšených diváků ale tušil, jak obtížně se každá ze Sešlostí rodí.
Cenzura v té době byla samozřejmou součástí přípravy každého pořadu a Luděk Nekuda najednou zjišťoval, že ačkoli je takřka renesanční osobností, zvládající mnoho uměleckých dovedností, pro boj s vrchností prostě vlohy ani trpělivost nemá.
Stále častěji se z práce vracel domů vzteklý nebo rozčarovaný. Dobře věděl, o kolik lepší by jeho pořady mohly být, kdyby to bylo jen na něm. V bytostném optimistovi, milujícím humor, najednou klíčila beznaděj.
„Mám pocit, že brzy umřu,“ svěřil se manželce v únoru 1988. Ke všem jeho schopnostem bychom mohli směle přidat i jasnovidectví.
Poslední sklenička na žal
Pořadu Sešlost, kterému se během pouhých jedenácti natočených dílů podařilo stát se takřka zjevením mnohdy šedivé televizní zábavy, nebylo dáno provázet své diváky i v dalších letech.
Už 6. března 1988 po dalším marném boji s cenzory během porady o dalším dílu Sešlosti se Luděk Nekuda vrátil domů opět ve skleslé náladě. Vzal si prášek na uklidnění a stavil se jako už mnohokrát předtím na skleničku u souseda o patro níž.
Kolem deváté večer stoupal po temném schodišti zpátky do svého poschodí a na sobě měl své oblíbené rozšmajdané pantofle. Nikdo už nikdy přesně nezjistí, jak došlo k tomu, že se zřítil ze schodů. Se těžkým zraněním si nevěděli rady ani v Thomayerově nemocnici.
Teprve pětačtyřicetiletá hvězda televizní obrazovky po pěti dnech podlehla krvácení do mozku.