Skip to content

Londýnské lehké ženy si mohly dovolit platit drahé byty

Na konci 17. století začínají v oblasti Soe Hoe (nazvané podle loveckého pokřiku, který se tu ozýval) v Londýně vyrůstat nové domy. Jenže ačkoli se majetní vlastníci půdy, hrabata z Leicestru a Portlandu, snaží vytvořit slušnou čtvrť, už na počátku 18. století odsud aristokraté prchají a usidlují se zde hlavně imigranti, kočovní herci, lehká děvčata a kapesní zlodějíčci.

„Uvnitř postele k pronajmutí“ oznamuje roku 1870 nápis nad vchodem domu na Leicester Square v Soho. Přes okna jsou tu celý den zatažené žaluzie, aby podnik nebudil zbytečnou pozornost. Za nemytými okny matně svítí plynové lampy. Muži často nechtějí jít s dívkou do jejího bytu a tak vezmou zavděk pokojíkem v ubytovacích domech třeba kolem Leicester Square.

Dnešní londýnské Soho. Překvapivě ani v 19. století není nejvykřičenější čtvrtí.

Zkušenosti spisovatele
Velká část prostitutek žije v podnájmech v blízkém okolí. Mohou si dovolit za byt platit i čtyři libry týdně (i prostitutky pracující v parcích, které byly nejlevnější, si přišly minimálně na 2 – 3 libry týdně). Schůzky si tu totiž dávají i boháči, kteří na nějakou tu puštěnou libru zrovna nehledí. Díky tomu mají docela slušné příjmy, a jak píše z vlastní zkušenosti ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881) „v noci v jistých ulicích se prostitutky houfují po tisících“.

I sám ruský spisovatel Dostojevský je překvapený tím, kolik prostitutek se v Londýně srocuje.

Nevadí mu ani špína
Nejhorší pověst v celém Londýně ovšem zdaleka nemají podniky v Soho. „V Londýně bylo rovněž skoro tři tisíce nevěstinců (mluví se o 2. polovině 19. století – pozn. red.), ty nejšpinavější v Lambethu, Whitechapelu, Shadwellu, Spitalfieldsu, Wappingu, Ratcliffe Higway a Waterloo Road,“ píše britský historik Christopher Hibbert (1924 – 2008).

Kolem doků Bluegate Fileds se nachází ty nejhorší podniky.

Špinavé špeluňky nasáklé opiem
Všechny ale trumfnou špeluňky vedle doků Bluegate Fields ve východním Londýně. Zdi domů jsou tu špinavé a oprýskané, šíří se zde všude těžký nasládly zápach po opiu. Jediným nábytkem je tady většinou rozbitá postel a na ní ledabyle hozený zavlhlý slamník. Jenže opilému dělníkovi z doků, který si sem přišel užít, je to úplně jedno. Klidně se na vybranou dívku vhrne bez ohledu na špínu.

Železničárská lucerna v červené barvě se stává symbolem domu, který nabízí sexuální služby.

Červené železničářské lucerny
Výraz dům s červenou lucernou jako označení nevěstince se poprvé objevuje v Americe roku 1894 v novinách Sandusky Register v Ohiu. Když železniční dělníci používali při svých pracovních směnách služeb prostitutek, umístili před dveře bordelu rozsvícenou červenou železničářskou lucernu. Pokud je jejich šéf potřeboval v práci, mohl je tak podle světla snadno najít.

Foto: wikipedia.org, pxhere.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Společnost
Zobrazit více …