Každý ví, že beton neplave. Takže dělat z něj lodě, bude asi nesmysl. Jenže to ani železo a přece se z něj plavidla všeho druhu staví. Tak proč by nemohlo z betonu? Mohlo, stavělo a stále staví.
Beton znají už staří Římané. S železnými pruty ho však poprvé spojí až francouzský zahradník Joseph Monier (1823-1906), který potřeboval odolné květináče. Postavit z něj loď poprvé zkusí Joseph-Louis Lambot (1814–1887). Taky Francouz.
V roce 1848 vytvaruje dráty do podoby člunu a pak na ně nanáší vrstvy betonové malty. „Napadlo mě to při stavbě nádrží na vodu. Tvar byl podobný, nápad se přímo nabízel,“ prozradí na pařížské Světové výstavě, kde člun v roce 1855 představí.
Nápad na levné a odolné plavidlo zaujme.
Nejprve se objeví betonové kocábky coby jednoduché vlečné čluny pro přepravu nákladu, ale už v roce 1892 zkusí Američan Daniel Banks železobetonový škuner a v roce 1896 přidá Ital Carlo Gabellini motor.
Lodě z betonu se postupně objevují v Německu, Norsku, USA i ve Velké Británii. Jsou mezi nimi i kolosy schopné pojmout 1500 tun nákladu, ale všechny se stále opatrně drží na řekách a v plavebních kanálech.
Válku nestihnou
V době první světové války uvažují o betonových lodích také vojenští stratégové. Zejména když 2. srpna 1917 vypluje první betonová loď na moře.
Jmenuje se Namsenfjord a coby možnou posilu válečného loďstva ji zkouší norský expert Nikolaj Knudtzon Fougnerbakken (1884-1969). V USA mají o jeho zkušenosti zájem, protože úspěch by jim vyřešil problém s nedostatkem oceli.
Nevyjde to. Kvůli váze se s nimi hůře manévruje, provozní náklady jsou mnohem větší a ještě ke všemu válka končí dřív než se výroba rozjede. Vznikne sice dvanáct lodí, námořníci jim říkají „plovoucí náhrobky“, ale do válečných operací zasáhnout nestihnou.
Nejslavnější z nich, SS Atlantus, je na vodu spuštěna 5. prosince 1918, což je měsíc po válce. Americká armáda ji využije alespoň pro přepravu vojáků z Evropy zpátky domů.
V roce 1926 se pak v bouři uvolní z kotviště, najede na mělčinu odkud se ji už nikomu nepodaří uvolnit, a tak zůstává na pobřeží New Jersey jako turistická atrakce. A je tam dodnes, i když za těch 90 let si moře a čas vybraly svou daň.
Ani podruhé to nevyjde
Také během druhé světové války armáda koketuje s myšlenkou betonových válečných lodí. Jejich hlavní výhodou má být nízká cena a rychlost stavby – má stačit několik dnů.
Díky pokročilejším technologiím sice mají tenčí stěny, testy však ukazují, že manévrovací schopnosti stále nejsou takové, aby v boji obstály. Přesto železobetonová plavidla sehrají významnou roli při vylodění v Normandii.
Jako plovoucí betonové bloky s krycím názvem Mulberry, které Britové navrhnou, postaví a jako umělé přístavy pro snadnější vylodění úspěšně zaparkují u francouzského pobřeží.
„Podle mého patří k nejvíce impozantním dílům v historii vojenského inženýrství,“ říká historik Tomáš Bajer.
Od ponorky ke kánoi
Ač se tedy betonové lodě příliš nepřevedly a všechny postavené dnes slouží jen jako odolné vlnolamy, konstruktérům nedají spát. Zkouší to s nimi v sedmdesátých letech Němci a v devadesátých zase Rusové, kteří dokonce plánují betonovou ponorku.
Má být levná a snadná na výrobu, a navíc má mít řadu úžasných schopností. Odolnost proti odhalení sonarem, neboť by splývala se skalnatým dnem, či schopnost ponoru do větších hloubek než její kovové sestry.
Všechny tyto projekty sice zůstanou jen na papíře, neznamená to však, že s betonovými loděmi je konec. Naopak, existují a mají se čile k světu.
Ne jako bitevní lodě nebo tankery, ale jako kanoe. Přesněji jako závodní betonové kanoe, které už od šedesátých let soupeří na mezinárodních závodech a v posledních ročnících s nimi slaví úspěchy i Češi.
