Podle konvenční moudrosti schopnost rozpoznat obličeje vyžaduje komplexní savčí mozek. Ale některý hmyz ji přesto zvládá.
Intelektuální dovednost včel a vos
Vosy a včely, bzučící na zahradě kolem vaší hlavy, se mohou jevit jako jednoduše smýšlející tvorové. Stavějí hnízda, krmí se nektarem, rozmnoží se a zemřou. Jejich život se obvykle odehrává venku v průběhu jednoho roku nebo i méně.
Některé druhy hmyzu přesto ovládají alespoň jednu intelektuální dovednost, vlastní lidem či primátům: Poznávají jednotlivé tváře svých soukmenovců. Přesněji řečeno, například tzv.
papírové vosy umí vnímat a dokážou si zapamatovat vzájemně jedinečné obličejové vzory a jsou schopné tyto informace použít k odlišení při následném kontaktu.
U těchto vos se vyvinuly větší facety jejich složených očí, a tudíž lepší vidění, aby byly schopny číst sociální podněty. Sociální komunikace může tak řídit vývoj smyslů u jiných druhů.
Co všechno se mohou naučit?
Stejně jako lidé procházejí tyto vosy sociálním učení a pamatují si tváře „rodiny a přátel“. Některé druhy hmyzu, které nejsou za normálních okolností schopni rozpoznat ve volné přírodě tváře, se to mohou naučit a někdy se dokonce i rozlišovat lidské tváře.
Jak zjistili už podle dřívějšího výzkumu biologové z Michiganské univerzity, Paměť na tváře mají tedy nejen lidé a lidoopi, ale také společenský blanokřídlý hmyz, (některé druhy vosíků rodu Polistes).
Specialisté na obličeje
Vosíci druhu Polistes fuscatus se na první pohled podobají vosám. Zbarvení jejich „tváře“ je však vysoce variabilní a vosíci dokážou odlišit známé jedince od cizinců.
Tito vosíci mají prostě na tváře výjimečně dobrou paměť zřejmě proto, že žijí ve společných hnízdech s více královnami. Hodí se jim proto schopnost rozeznat jejich obličeje od případných vetřelců.
Vosíci se dokáží naučit rozpoznat obličeje rychleji a lépe než jiné tvary.Hodí se jim proto schopnost rozeznat jejich obličeje od případných vetřelců. Biologové obecně předpokládají, že se zrak a sluch vyvinuly pro zlepšení loveckých úspěchů nebo kvůli přežití.
